Hochschwab

Konečně jsem sama sebe přemluvila k napsání dobrodrůža, které se odehrálo v neděli. Terka mě přemluvila (podle jejích slov musí pořád někoho přemlouvat… 😉 ), abych se neválela doma (což mi jde a u toho se i vymlouvám na učení, což mi jde ještě lépe). Bavily jsme se o tom už asi dva dny předem, kdy se mě zkoumavě přeptala, jestli zvládnu čtyři hodiny tam a čtyři zpět. Tak jsem jí na to řekla, že tak dlouho jsem snad nikdy nešla, ale že tedy jdu do toho. Říkala jsem si, že přeci nejsem taková lemra, abych to neušla.

A tak jsme se v neděli sešli v 7 ráno na Gersthofu, což je u školy, dostat se tam mi trvalo asi půl hoďky a to jsem si myslela, že mi ten bus ujel. Protože když jsem v 6:15 došla na zastávku, nikde nikdo a na tabuli taky nic. Neujel, a stejnak jsem tam byla první, což je u mě divný – myslím na místě srazu. 😉 Jeli jsme do hochschwabského pohoří tedy ve složení Terka, Markus (její přítel – Rakušan) a Patrice (ničí přítel – Francouz). A protože Patrice jel do Vídně na stáž autem, využili jsme toho. Do Hochschwabu jsme jeli asi dvě hodiny a půl. A já byla navigátor, což ještě, že to měl Patrice rozepsaný po ukazatelích, jelikož já bych mu stejnak moc neporadila.

Když jsme dorazili, vystoupili, tak jsem se rozhlédla, takříkajíc zrekognoskovala terén a usoudila jsem, že to nebude tak hrozný a že pohoda a hlavně to bude určitě kratší než čtyři hodiny. Patrice nám dal s Markusem i brýle, jestli je nechcem (jasně, že chcem!) a mohli jsme vyrazit.

První pohled po výlezu z auta.

První pohled po výlezu z auta.

Druhý pohled po výlezu z auta a zrekognoskování terénu.

Druhý pohled po výlezu z auta a zrekognoskování terénu.

Odtud jdeme a až úplně nahoru. (V mých myšlenkách - pohoda, pff...)

Odtud jdeme a až úplně nahoru. (V mých myšlenkách – pohoda, pff…)

Vyrazili jsme celkem rychlým tempem, kdy já šla vpředu s Patricem a dohadovali jsme se, co je nejlepší volnočasová aktivita. A za námi šli Terka s Markusem. Cesta vedla nejdřív pěkně po rovince a v mé hlavě se zrodila představa, jak to bude v pohodě, že celou dobu k hoře půjdem v podstatě po rovince a pak až přijde Hochschwab a to už bude jen třeba 5 km nahoru stoupák. Ha ha (klidně se mi smějte, že jsem tak naivní, jelikož vážně jsem), asi po půl hodince jsme přišli k prvnímu ukazateli, který tvrdil, že cesta bude trvat 4,5 hodiny. To mě lehce zarazilo, ale v mé hlavince stále přetrvávala ta krásná představa. 😉 Pořád čekáte, kdy se rozplyne. nebojte, už to tu bude.

Od ukazatele jsme začali stoupat – kdybych řekla, že mírně, tak bych lhala – do nebeských výšin. Chvíli jsem zachovávala tempo s Patricem, ale ten šel tak, že snad musel mít v zadku vrtulku. Já vždycky o kousek povylezla, sluníčko pražilo z pravé strany a bylo mi hrozný vedro a po cca dvou kilometrech mě začaly bolet i nožičky (a jsem bolestín, jo!) a pak musela odpočívat. Takhle to chvilku šlo pořád dokola a já si v duchu nalhávala, že to za chviličku skončí. Navíc, šli jsme vyschlou řekou, která teče jen na jaře a na vápencovém podloží a ty obroušený šutry po sobě hodně klouzaly. Došli jsme pak k chatě, kde seděli tůristi a pili pivo. A od té doby jsem měla chuť na pivo, i to jejich hnusný, rakouský. Po této planince jsem, opět naivně, očekávala, že se povrch trochu narovná a my k tomu Hochschwabu teda dojdem a pak polezem nahoru. Opět ha ha (a půlhodninový výsměch mé osobě).

A pak jsme (já s jazykem na vestě) o hoďku a půl později dorazili k prvnímu sněhu. Byla jsem nadšená! Tolik sněhu na jednom místě jsem totiž letošní zimu vážně neviděla. I když jsem do něj chtěla zabořit hlavu, odolala jsem a dala si jen krapet sněhu na hlavu.

Vápencové podloží a koryto vyschlé řeky. To už jsme vystoupali notný kus a já měla už jazyk ne na vestě, ale pod vestou.

Vápencové podloží a koryto vyschlé řeky. To už jsme vystoupali notný kus a já měla už jazyk ne na vestě, ale pod vestou.

Jako pohlednice, což jen znamenalo, že můj opalovák nebude zvládat.

Jako pohlednice, což jen znamenalo, že můj opalovák nebude zvládat.

Cestou necestou, ta rozmazaná tečka vzadu (teda vepředu) je Patrice

Cestou necestou, ta rozmazaná tečka vzadu (teda vepředu) je Patrice

První sníh! V tu chvíli jsem ho milovala...

První sníh! V tu chvíli jsem ho milovala…

A tak jsme pokračovali dále. A mě už vážně bolely nožičky. Když jsme došli za prudkého stoupání k prameni ledové vody, naplnila jsem si flašku až po okraj a skoro jí na místě vypila. Pak jsme si o kousek dál udělali pauzu a mně se už trochu dělalo mdlo z toho, že ještě dvě hodiny na vrchol. No, nebyl čas váhat, a tak jsme se vydali dále. Teď přichází část, kdy mě začal sníh rozčilovat. Protože jsme ťapali jen v něm a docela nás to zpomalovalo. Nohy se propadaly a já byla čím dál tím otrávenější. Hlavně sama ze sebe, že prostě nejdu tak, jak jsem si představovala. Že mám pocit, že budu mít infarkt s každým ušlým metrem a že mi brzo nohy upadnou.

Každopádně to zkrátím, s jazykem, který jsem za sebou už tahala jsem tam nakonec vyšla. Tedy, Terka se mě ptala (poněvadž já musela vypadat fakt hrozně), jestli nechci zůstat pod Hochschwabem, ale tak safra, když už jsem vylezla tak vysoko, tak i těch zbývajících cca 500 metrů dojdu. A jsem ráda, že jsem to zvládla. Má první dvoutisícovka. A rozhled byl famózní. 🙂

Všude sníh, za chvilku to začalo být krapet otravné O:)

Všude sníh, za chvilku to začalo být krapet otravné O:)

Ale láká to, že? Lehnout si...

Ale láká to, že? Lehnout si…

Posledních několik desítek (pro mě stovek) metrů na vrchol.

Posledních několik desítek (pro mě stovek) metrů na vrchol.

Výhled. 🙂

A ještě jednou panoramata!

A ještě jednou panoramata!

Naobědvali jsme se a byl čas vydat se zpět. Na to jsem se těšila, jelikož jsem si říkala, že mě nohy nebudou tolik bolet… 😉 Pravda, nebolely tolik, ale jakože nejpříjemnější to taky nebylo. Hlavně v těch spodnějších částech, kdy už byl zase ten vápenec. Z Hochschwabu jsme ovšem jeli, ne šli. Ano, čtete správně. 😉 Klouzali jsme se po zadku skoro ve všech sněhových částech… rychlejší cesta dolů. Sice mi zadek pak půlku cesty mrzl, ale bavilo mě to. Než mi teda ten sníh nenapadal i do bot a já nečvachtala jako kachna.

Poslední fotka, než mi začaly upadávat i ruce, jakože jsem tam fakt byla...

Poslední fotka, než mi začaly upadávat i ruce, jakože jsem tam fakt byla…

Poslední dvě hoďky dolů jsem šla snad jen ze setrvačnosti. Skoro až úplně dole jsme narazili na pána, který se vydal do Alp a nějak neodhadl své síly a skončil trochu někde jinde, než měl auto. Tak ho Patrice hodil k jeho autu a zlepšil si karmu. 😉 Ještě předtím nám tedy rozdal jogurtovou bublaninu, mňamkááá!

Jak jsme ťapali tam…

Hochschwab, 8621 Sankt Ilgen, Rakousko

 

Patrice mě vysadil mezi Pilgramgasse a Margaretngürtlem, tedy na zeleném metru. Když jsem vylezla z auta a udělala pár kroků, cítila jsem se jako zbitej pes. Bolela mě kolena, svítila jsem do prostoru svými nově získanými spáleninami a ještě jsem se vlekla jako bezdomovec po šesti pivech. Pak přišlo moje rozhodnutí, že blíž bude určitě Margaretengürtel. Nakonec byl dvakrát tak daleko. Doškobrtala jsem se tam, posadila na nejbližší lavičku a doufala, že dojdu na kolej. Když přijelo metro, viděla jsem si své vlasy, které vodou ze sněhu (a z vápence) neuvěřitelně ztvrdly a můj účes připomínal Einsteina zasaženého elektrickým proudem. Čehož si všimli i dva Slováci, kteří zrovinka jeli tím samým metrem. Jeden si druhému stěžoval, jak těžký má život, a ten druhý do něj drcnul a ukázal na mě. Pak prohlásil, že takhle vypadá těžkej život. Smutné, že? 😀

Na kolej jsem došla, dokonce jsem jela i výtahem a pak se po sprše jen svalila na postel a usnula. na ramenou se mi udělaly fešné puchýře. 😉 Sečteno a podrtženo, vysokohorský turista ze mě asi nebude. 😉

Györ a Pannonhalma

V sobotu jsme s Evičkou a Ivčou vyrazily (původně jsem já chtěla vyrazit za Jitkou, která je tam na erasmu, ale pak nemohla) do Maďarska. Do země, kde jsem předtím nikdy nebyla! 🙂 To, že jsem byla excited, by bylo slabé vyjádření mých pocitů. Byla jsem nadšená a asi proto jsem ráno nezaspala a ještě si stihla udělat svačinku i kafíčko na cestu. Raději jsem si vzala i tašku, jelikož je tam o mnoho levněji, než v Rakousku.

Vyrazily jsme v 8:30 z hlavního nádraží ve Vídni. Vlak byl samozřejmě moc hezký a jel přesně, ne jako u nás. Cesta celkem rychle uběhla (však je to jen hodina a dvacet minut). Ovšem, jakmile jsme přejely hranice, vzhled nádraží, která jsme projížděli, se rapidně změnil a vypadala jako ta naše, skoro jako přes kopírák. Na místo jsme dorazily, bylo moc krásně a hned jsme si koupily sváču. Tedy předtím jsem si vybrala 10000 Ft, v jedné bankovce jsem toto ještě nikdy neviděla. 😀 A asi tolik peněz, tedy tolik nul za jedničkou jentak znovu neuvidím.

Protože se holky nechtěly koupat, tsch, vymyslely, že místo toho se pojede do Pannonhalmy. Což je  je město v Maďarsku v župě Győr-Moson-Sopron, asi 20 kilometrů jihovýchodně od Győru s přibližně 3 900 obyvateli. Na kopci u městečka (282 m n. m.) se nachází benediktinské arciopatství sv. Martina založené v roce 996 uherským knížetem Gejzou.Klášterní komplex je od roku 1996 zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A tam mířily naše kroky.

Pannonhalmský arciopat patří mezi tzv. územní opaty, což znamená, že pro několik klášteru podřízených farností (v současnosti 14) plní funkci biskupa (a přijímá biskupské svěcení). Zdejší benediktini spravují rovněž gymnázium.

Nebýt Evičky, která má maďarštinu jako svůj druhý mateřský jazyk, jsme asi totálně ztracené. Ta řeč je prostě úplně něco jiného. Vystoupaly jsme po výlezu z autobusu pěkně na kopec až ke klášteru a tam na nás paní vybalila něco extrémně rychle maďarsky. Jediný, kdo rozuměl, byla Evička, takže nám dělala něco jako průvodkyni. Děkuju i tady! 🙂

Autobusové nádraží aneb tak jsme se dopravily do Pannonhalmy.

Autobusové nádraží aneb tak jsme se dopravily do Pannonhalmy.

A chtěly jsme jet starou Karosou, ale osud nám nebyl nakloněn.

A chtěly jsme jet starou Karosou, ale osud nám nebyl nakloněn.

Penízky

Penízky

Po výstupu z autobusu, hnedle ke klášteru.

Po výstupu z autobusu, hnedle ke klášteru.

Mapa Pannonhalmy.

Mapa Pannonhalmy.

Komplex kláštera.

Komplex kláštera.

Pohled dolů, do údolí.

Pohled dolů, do údolí.

Už jsme téměř u kláštera.

Už jsme téměř u kláštera.

Za hradby se jen tak někdo nedostal, pokud teda vylezl do toho kopce.

Za hradby se jen tak někdo nedostal, pokud teda vylezl do toho kopce.

Budova gymnázia

Budova gymnázia

Pohled na východ.

Pohled na východ.

Věž kostela a knihovna.

Věž kostela a knihovna.

Pohled na západ ke Györu.

Pohled na západ ke Györu.

Samotná věž v celé své kráse.

Samotná věž v celé své kráse.

Odtamtud jsme přišly.

Odtamtud jsme přišly.

Když jsme si za 1000 Ft koupily zlevněnou vstupenku, vyfasovaly jsme audioprůvodce ve slovenštině  a ten se podle místa, kde jsme byly, sám zapínal a vyprávěl. Obecně to místo má velmi zajímavou historii a třeba kostel byl naposled přestavován v roce 2012 a předtím asi 4x a stejně si zachoval svou gotickou tvář.

Dveře do kostela.

Dveře do kostela.

Gotická klenba.

Gotická klenba.

Strop, jak jinak, u mě.

Strop, jak jinak, u mě.

Boční východ z kostela, velmi blízko soukromým "pokojům" mnichů.

Boční východ z kostela, velmi blízko soukromým „pokojům“ mnichů.

Když jsme vyšly z kostela, šly jsme do knihovny  a pak jsme pokračovaly dále na výstavu relikvií. V opatství mají i vlastní vinné sklípky, nebo bylinkovou zahrádku, takže si pak v obchůdku se suvenýry možno zakoupit třeba sušenou meduňku nebo levanduli. Po důkladné a dlouhé prohlídce jsme utíkaly zpět na autobus. Jitku jsem shodou okolností potkala v Pannonhalmě, prohodily jsme pár slov a my zase jely, zatímco Jitka a ostatní erasmáci šli do vinného sklípku, Jituš mi pak měla napsat, ale nenapsala… ovšem, po tom vinném sklípku to chápu. 😉

Jak jinak by měla vypadat knihovna, že ano? ;)

Jak jinak by měla vypadat knihovna, že ano? 😉

Pannonhalma je zajímavá i tím, že zde vznikly první texty psané jen maďarsky.

Pannonhalma je zajímavá i tím, že zde vznikly první texty psané jen maďarsky.

Strop a starověcí učenci.

Strop a starověcí učenci.

Text k založení opatství.

Text k založení opatství.

Do Györu jsme dorazily kolem třetí hodiny odpoledne. Co mě vyděsilo a překvapilo asi nejvíc je, že se tam obchody v sobotu zavírají již ve dvě až čtyři hodiny odpoledne! A my tam jely nakoupit a polovina obchodů už měla zavřeno. Takže jsme objevily malé TESCO, kde toho opravdu moc neměli. Velká škoda. 😦 pak jsme se ale vydaly objevovat Györ.

První památkou, která na nás koukala už od nádraží, byla radnice. Radnice má  typickou, vyvýšenou střední věž a  je pravděpodobně nejznámější budovou města. Byla postavena v r. 1896-1898 podle plánů architekta Jenő Hübnera.

V celé své kráse, Uvnitř jsme bohužel nebyly.

V celé své kráse, Uvnitř jsme bohužel nebyly.

Pak jsme pokračovaly do centra města.  Navštívily jsme baziliku. Má románské základy, které jsou viditelné, pak také směs dalších stylů od gotiky až po baroko. Jen to baroko bylo moc těžké, tísnivé a snažilo se být tak moc velké, až mu to škodí. Bazilika samotná byla založena v 11. století.

Bazilika a její zadní část.

Bazilika a její zadní část.

Aneb jak moc tísnivě může vypadat kostel.

Aneb jak moc tísnivě může vypadat kostel.

Z baziliky jsme pak pokračovaly dále, minuly jsme biskupský hrad, který také není dílem pouze jednoho architektonického stylu ale opět je to taková pouliční směska.

Hrad.

Hrad.

Pokračovaly jsme směrem k řece a k mostu, míjely spoustu rodinek s dětmi a město pomalu upadalo do poklidného večera.

Pohled od mostu. (U řeky Malý Dunaj)

Pohled od mostu. (U řeky Malý Dunaj)

Karmelitánský kostel, postavený 1721-1725.

Karmelitánský kostel, postavený 1721-1725.

Náměstí Szécheniy. Dřívější jezuitský a později benediktinský kostel svatého Ignáce z Loyoly z roku 1641.

Náměstí Szécheniy. Dřívější jezuitský a později benediktinský kostel svatého Ignáce z Loyoly z roku 1641.

Když jsme město jakžtakž obešly, zapadly jsme do pekárny, koupily si oproti Vídni extrémně levné pečivo. Pak jsme si sedly na lavičku a jedly a jedly. Pak jsme se dostaly k národnímu györskému divadlu. Koupily jsme si zmrzku, a po zmrzce jsme šly ještě do tamního nákupního centra.

Maďarský vlak domů.

Maďarský vlak domů.

 

Pak jsme dorazily na nádraží a ve Vídni jsme si schválně nekupovaly jízdenku zpět, jelikož to z Maďarska vycházelo levněji. Tak jsme se malinko pletly. Lístek nás stál dokonce o euro víc než z Vídně do Györu. Kdyby tam nebyla Evička, bůhví kolik by stál. Navíc se tam na nádraží potloukal chlápek, který vypadal, že tam každou chvíli skočí. Do Vídně jsme se dostaly až ve čtvrt na jedenáct. Ale stálo to za to. Teď už můžu říci: Byla jsem v Maďarsku!

Klosterneuburg

Tak, asi začnu ze široka. To, že jsem (jsme) se tam vypravily byla docela shoda náhod. Ale když jsme ve středu jeli po dálnici kolem, a já viděla klášter, musela jsem tam jít… nic jiného se nedalo dělat…

Vyrazily jsme v jedenáct a nějaké drobné autobusem (stále mhd) na Kahlenberg. Z Kahlenbergu jsme pak šly do Klosterneuburgu.

Toto je cesta tam…

Bylo opravdu nádherně a třeba v lanovém centru, které je hned pod vrcholkem Kahlenbergu, bylo narvané. Tam jsme šly z kopce, celou dobu, protože Klosterneuburg je městem, které leží na rovince hned vedle Dunaje.

Začátek cesty, jupíjajou... (Opět tu nemají kilometry, ale minuty, stejně jako na Slovesnku mě to rozčiluje!)

Začátek cesty, jupíjajou… (Opět tu nemají kilometry, ale minuty, stejně jako na Slovesnku mě to rozčiluje!)

Cestou necestou, polem nepolem...

Cestou necestou, polem nepolem…

Když jsme sešly kopec, došly jsme k novému kostelu, který byl otevřen a nikdo v něm nebyl… Kostel byl postaven mezi lety 1936 – 1937 (oni aspoň neměli problémy s povolením a podobně).  Kostel se mi jako takový moc nelíbil, římskokatolický, docela obyčejný, až na rok výstavby… 😉

Kostel, líp to nešlo no...

Kostel, líp to nešlo no…

Vnitřek... ;) (Jednoduché, že?)

Vnitřek… 😉 (Jednoduché, že?)

Dále jsme chviličku pobyly na dětském hřišti hned vedle. A pak jsme pokračovaly ke kláštěru, což byl hlavní cíl cesty. Trošku jsme se cestou zamotaly, tak jsme se musely ptát, ale jen jednou (a já se neptala, já se ze zásady neptám O:) ). Nakonec jsme došly k pěknému morovému sloupu, který byl na Rathausplatz, kde se zrovinka konaly trhy ručně vyráběných výrobků. A krásné a boži tašky v jednom tam prodávali Češi! 😀 Z Chrastavy. 😉 Ivča jim udělala tržbu a jednu tašku si koupila, což mi připomíná, že jsou i Fleru. 😀

Jinak, radnici jsem nevyfotila, tašky ano (tady jsou vidět priority… O:) ). Ale, zajímavé bylo, že měli hned dvě radnice vedle sebe. Jednu starou pěknou (růžovou) a druhou novou (až mi to krapet připomnělo socialistický realismus a půlku námestí v Rumburku).

Morový sloup, který byl postaven roku 1714 a jak je vidět, je moc pěkný a barokní a vůbec.

Morový sloup, který byl postaven roku 1714 a jak je vidět, je moc pěkný a barokní a vůbec.

Český stánek s českými taškami.

Český stánek s českými taškami. A je tam i kus radnice… dokonce, jak jsem si teď všimla.

A hned za Rathausplatzem na nás koukal klášter. Teď vás zahltím fotkama, ke kterým nemám moc co říci, ale krásné to rozhodně bylo… To uvidíte… snad 😀

Tak v dálce je vidět kláštěr. (Kvalita fotky moc nic no... co mě opravdu fascinuje, je ta koruna na střeše - to mi přijde nádherné)

Tak v dálce je vidět kláštěr. (Kvalita fotky moc nic no… co mě opravdu fascinuje, je ta koruna na střeše – to mi přijde nádherné)

Obloha nemohla být modřejší...

Obloha nemohla být modřejší…

A teď - trošku z blížší perspektivy - zase ta koruna! Ach!

A teď – trošku z blížší perspektivy – zase ta koruna! Ach!

Mapička

Mapička

Pohled k zahrádce.

Pohled k zahrádce.

Opět sloup. :)

Opět sloup. 🙂

Věž z jednoho úhlu pohledu...

Věž z jednoho úhlu pohledu…

A obě věže... chá!

A obě věže… chá!

Konečně trocha opravdové gotiky. :)

Konečně trocha opravdové gotiky. 🙂

Ještě z druhé strany

Ještě z druhé strany

Překvapení, když na obyčejném dvorečku uprostřed kláštera zurčí fontána.

Překvapení, když na obyčejném dvorečku uprostřed kláštera zurčí fontána.

Řekla bych, že opět jedny z ne tak starých baráčků

Řekla bych, že opět jedny z ne tak starých baráčků

Pak jsme prošly i vnitřek kláštěra. Kupodivu, bylo tam k vidění i několik věcí, za které se nemuselo platit, což tu opravdu nebývá zvykem.

Vnitřek kostela - novogotika.

Vnitřek kostela – novogotika.

Klepadlo

Klepadlo

Jak vyrobit z pěticentu za jedno euro pamětní placku...

Jak vyrobit z pěticentu za jedno euro pamětní placku…

Boční vchod na výstavu a ještě dál...

Boční vchod na výstavu a ještě dál…

Ta koruna, že?!

Ta koruna, že?!

A tak jsme se pak vzdalovaly a vzdalovaly...

A tak jsme se pak vzdalovaly a vzdalovaly…

Dneska bylo tak krásně, že mě Dunaj lákal - jen skočít...

Dneska bylo tak krásně, že mě Dunaj lákal – jen skočít…

Ta romantika... :D

Ta romantika… 😀

Zpět jsme to vzaly z kláštera podél Dunaje. Procházka celkově byla dlouhá něco kolem 13 km (to říkala Ivča, počítala to, tak jí to budu věřit 😉 ). Sluníčko svítilo, okolo nás se proháněly miliony cyklistů (ano, záviděla jsem jim… 😀 ). A bylo to fajn. Přismahla jsem si obličej, také… 😀 No, nemůže to být lepší, až na to učeni, co na mě čeká.

A na závěr, něco speciálního pro Han (která ani nevím, jestli to sleduje tady) a pro Martinku (u které to nevím rovněž, ale ta si mlže udělat poznávačku, aneb v rámci naší otázkové hry, řekni, co to je za kytky… O:) ).

Kytky I. - jaro je tu!

Kytky I. – jaro je tu!

Kytky II.

Kytky II.

A proč pro Han? Protože svýma jarníma fotkama spamuje FB co to dá! 😛

Trocha nedělního památkopoznávání

Než začnu, ráda bych řekla, že se mi opět povedlo se ztratit – se dvěma mapama, a stejnak jsem se ztratila.

Od nás z koleje, je to do centra pěšmo asi 15 minut. První, na co lze narazit, je toto:

The Votive Church

Cestou k Votivkirche

The Votive Church

Votivkirche

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak jsem pokračovala dále, k radnici. Ta je fakt moc hezká. Navíc hned naproti je Burgtheater. A všude je móře turistů. 😉

 

Rathaus

Cestou k radnici

Rathaus

Radnice z boku

Burgtheater

Austrian National Theatre

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rathaus

Radnice – tak obrovská, že skoro nešla vyfotit

Rathaus

Další snaha zachytit radnici v celé její kráse

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Od radnice jsem se chtěla dostat až do samotného centra dění. Obešla jsem parlament, prošla Volksgarten (kde se válelo vážně hodně bezdomovců) až jsem se ocitla u Národní knihovny.

 

Parlament

Parlament – jezdili tam lidi na skateboardech…

Volksgarten

Volksgarten – pěkný parčík, který je asi každodenně zavlažován

Volksgarten

Volksgarten – upravené a zavlažované a vůbec…

Volksgarten

Volksgarten – to je tak, když chcete panoramata, a turisti vám tam vlezou

Volksgarten

Volksgarten – foto z nejzazšího koutku parku

Nationalbibliothek

Nationalbibliothek – a superextramnoho lidí u toho. Vídeňáci, turisté, stánkaři – no bordel.

Österrechische Präsidentschaftskanzlei

Něco, co mě opravdu potěšilo… 😀 Konečně také něco v češtině a ještě na prvním místě. 😉

Österreichische Präsidentschaftskanzlei

Potěšili mě, tak jsem je zvěčnila raději i takto…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak jsem prošla titěrným vchodem a náhle: Hofburg. 😉

Hofburg

Hofburg – neboli Dvorní hrad – kde sídlili skoro všichni rakousko-uherští císaři.

Michaelerplatz

Michaelerplatz – opravdu skoro kruh a opravdu nacpané k prasknutí – zpětný pohled na Hofburg

Ausstellung

Úžo udělaná upoutávka na výstavu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A pak jsem se začala ztrácet… takže jsem nefotila a měla hlavu zanořenou v mapě. Nakonec jsem se našla… Ale příště budu raději více fotit. Když nebudu, tak mi to stejnak nepomůže, jak jsem dneska zjistila…