Tak a je to kompletně za mnou.

Můžu si napsat s gustem tu poslední tečku: .

Včera jsem posílala přeplatek stipendia, a jsem o 218 € lehčí (s přeplatkem jsem počítala už od začátku, kdy mi v Rakousku Ulrika (=paní ze zahraničního) odmítla podepsat dřívější příjezd). A Erasmus mám úplně a zcela za sebou.

A jak to vidím teď? Zpětně? Co všechno se změnilo? 🙂 A myslím si něco jiného než co jsem psala minule? Asi ano i ne. Zjistila jsem totiž, že Erasmus mi pomohl v místech, kde jsem to absolutně nečekala a do té doby mi nepřišlo, že bych to třeba mohla zlepšit. Zato ve věcech, které jsem očekávala, že se zlepší (ano, němčina 😉 ), to úplně nepomohlo. A co to zlepšení tedy je? 🙂 Jsem oprsklejší, ptám se, když potřebuji něco vědět, odpovídám, i když si nejsem jistá správnou odpovědí, nevadí mi mluvit před lidmi, ráda si zjišťuji informace a navíc, ráda si i ověřuji pravdivost informací. Vážím si toho, že všichni komunikují česky a já jim rozumím zcela. To, jestli jsem všechny tyhle věci dělala i předtím, si nejsem tak úplně jistá a pokud ano, tak v daleko menším měřítku. Ta samostatnost a větší průraznost je určitě něco, co bych se sama v životě učila ještě dlouho.

Poznala jsem se s lidmi z nového kruhu (někteří jsou skvělí, jiní méně, jako všude), tím mi méně chybí můj bývalý kruh a okruh známých, konečně jsem si uvědomila, že přederasmové časy se nevrátí a já tu jsem od toho, abych se posouvala dál. Pochopila jsem, že nemá smysl otálet s věcmi, které chci umět, na to je nejlepší se je začít učit TEĎ hned. Navíc jsem pochopila, že každá zkušenost nebo znalost se vyplatí. 🙂

A také jsem zjistila, že si člověk často v zahraničí dělá iluze o rodné zemi. Stejně jako Čech, který nebyl v zahraničí déle, než čtrnáct dní u moře, si dělá iluze o tom, jak to chodí tam. To, že Česká republika je místo, kde chci žít, se nezměnilo, jen mám po návratu konečně asi navrácený smysl pro spravedlivé a objektivní hodnocení. Rakousko není špatné, to vůbec ne. Je jiné a já nejsem natolik jiná, aby se mi líbilo tolik, jako Česká republika. Jen mě teď z pohledu někoho, kdo by měl jet opět do zahraničí, děsí fakt, že v místě, kde žije, zahodí (ač chce či nechce) veškeré kontakty a na novém místě si buduje nové. Nezdá se to, ale je to docela vyčerpávající a náročné. O to víc si vážím kamarádů, kteří mi stále čas od času napsali i ve Vídni i třeba teď si vzpomenou, i když nejsme v každodenním kontaktu. Děkuji!

V zahraničí totiž zjistíte, čím je pro vás rodina, váš okruh známých, kamarádů a přátel a co pro vás vlastně znamenají i koníčky a práce, kterou mnohdy musíte opustit. Obdivuji všechny, kteří si zvolí tuto nesnadnou cestu. Já si ověřila, že pro mě to není.

Ale vážně to doporučuji! Každý, kdo na Erasmu byl a vy se ho zeptáte, co mu dal, vám řekne, že mu změnil život. 🙂 U mě je to také tak. Litovala bych, kdybych nejela. Teď spíš lituji, že jsem to nejala více odpočinkově. Ale vše je zkušenost, musí se pro to něco udělat, jinak to nejde. To už má maličkost také zjistila. Chcete vyjet a máte možnost? Jeďte!!! Stačí na půl roku. Rozšíří vám to obzory neotřelým způsobem a navíc, na světě bude ještě jedno město, které budete považovat za část svého domova.

Reklamy

Konečně konec?

Tak jsem tu s možná posledním příspěvkem. Pořád přemýšlím, co s blogem udělat. Jestli pokračovat dále i z Česka a nebo to nechat jen Vídni. Uvidím, stále se rozhoduji.

Jak tedy probíhaly poslední dny ve Vídni? Co jsem si z toho všeho nakonec odvezla, kromě namožených rukou od tahání kufru? A šla bych do toho znovu? Stojí to za to? A co na to ostatní?

Abych řekla pravdu, posledních čtrnáct dnů ve Vídni jsem spíše trpěla, než cokoliv jiného. Mohly za to samozřejmě hlavně zkoušky, které se s železnou pravidelností opakovaly od začátku června vždy ve středu a v pátek až do jeho konce. A protože v Rakousku nemají zkouškové, tak zároveň se zkouškami probíhala i normální výuka, takže jsem jezdila do školy a u toho jsem se vždy večer učila a pak také posledních čtrnáct dnů i zoufalstvím brečela a poslední týden se mi zničehonic spouštěla krev z nosu, asi třikrát nebo čtyřikrát. A tak jsem zjistila, že stresu zas až tak odolávat neumím. Obzvláště, když víte, že máte jeden jediný pokus na zkoušku a musíte jí udělat, ještě ideálně za tu nejlepší známku, protože to se vám pak promítá i do celkového hodnocení vašeho Erasmu i pak na průměr ve škole doma, pokud vám některé předměty uznají. Mně z 61,5 kreditu uznali z Rakouska 6. 😀 Směšné, že? A to jsem ještě byla přezkušovaná z těch dvou uznaných předmětů… blázinec prostě.

Každopádně, poslední týden byl obecně hodně vtipný (ve špatném slova smyslu). Měli jsme mít Biomarkers in Food Characterization. On ten název předmětu zní úžasně a hrozně lákavě (tedy, samozřejmě, pokud studujete to, co já… 😀 ). Ale byla to hrůza! Učil nás to Slovinec, který ovšem nedorazil na přednášku. Nakonec přednáška probíhala formou videokonference, kdy on nám pouštěl slidy (všechny stažené z wikipedie) a povídal k tomu monotónně svou špatnou angličtinou. Takto to probíhalo dva dny, na konci nám vždy zadal, že máme vypracovat to a to a pak nás tajně ohodnotil. Test jsme psali v pátek a testové otázky byly tak ze všeho a z ničeho. Takže jsem psala a psala, spousty blbostí a doufala, že to projde, protože pán moc anglicky neuměl. Navíc jsem se za celou dobu nedozvěděla, co to ten biomarker je. Což mi přijde docela stěžejní věc, pokud je to v názvu předmětu. Asi jste už pochopili, že jsem byla ráda, že odjíždím. Jediný, kdo rád nebyl, byla má spolubydlící, Kazaška.

Vše jsem si zabalila už v sobotu a těšila jsem se, až budu moct v pondělí nasednout na autobus a dojet do Prahy. Od pátku do neděle ve Vídni probíhal DonauFest, což je multižánrový festival se vším možným i nemožným, jsou tam i různé atrakce a tak podobně. Byla jsem poblíž (né přímo v davu lidí) se mrknout a hudba mě tedy nikterak neoslovila. Takže v neděli jsem to vypustila a šla se naposledy projít po Vídni a kochala jsem se. Večer jsme s Kazaškou ještě šly a procházely se po Mariahilferstraße, byla opravdu moc smutná, že odjíždím a už si plánovala, jak za mnou přijede. 😉 (A taky že přijela, ale to je téma na samostatný článek.)

V pondělí jsem čekala na to, až přijde Haustechnik a zkontroluje, jestli je vše v pořádku, nic jsem nerozbila a podobně. Ještě mu tam do toho kecala uklízečka, že bychom měly platit pokutu za rozbité skleničky a kdesi cosi… Ještě před příchodem Haustechnika jsem šla na Meldeamt se odhlásit, což se v Rakousku musí, když zase odjíždíte. 😉 Vše proběhlo hladce, zvládla jsem i základní komunikaci v němčině a brzy jsem opět byla na koleji. Když jsem přišla, seděl v kuchyni tatínek jedné z Američanek a balil jí kufr. Ona nad ním stála a nic nedělala, jen koukala, jak jí ho balí. Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem místo „Hello“ řekla „Hallo“ a zapadla do pokoje s očima navrch hlavy. Pak, jelikož jsem se Haustechnika stále nedočkala, jsem jela do školy, aby mi potvrdili, že opravdu odjíždím 30.6. a řekla Kazašce, aby Haustechnikovi dala klíče ona. Ve škole se mě paní ptala, jak se mi Erasmus líbil, Chvíli jsme na ní tak neurčitě zírala a před očima se mi míhaly ty zkoušky, které jsem dělala s vypětím z posledních sil a pak jsem po chvilce trapného ticha řekla, že to bylo fajn. Asi jsem moc přesvědčivě nezněla, ale co nadělám. Pak jsem se opět otočila na podpatku a jela zpět na kolej, abych si vzala svých pět švestek (to znamená supertěžký a přeplněný kufr, kabelku a tašku přes rameno! 😀 ), Kazašce jsem tam nechala některé ze svých jiných švestek s tím, že mi je přiveze,  a mohla jsem vyrazit na autobus. Přesně jak jsem si říkala, při opouštění Vídně jsem nebrečela, ani mi to nebylo líto, byla jsem ráda, že zase budu doma. Je těžké to někomu vysvětlovat, kdo nechce uvěřit, neuvěří, ale my se tady, ve té naší české kotlině máme vlastně skvěle. Vše nám tu funguje, v rámci možností si můžeme dělat, co uznáme za vhodné a hlavně, jsme mezi svými. Nemáme tu spousty přistěhovalců, kteří by nám tu nastolovali svá pravidla, nemáme tu draho a také tu nemáme nikoho, kdo by nám něco přikazoval dělat a spousty dalšího. Z mého pohledu se za hranicemi nemají lépe, mají sice vyšší platy, ale také větší náklady na život. Všechno tam funguje stejně jako u nás, možná i hůř. Teprve, když jsem na tak dlouho odjela, jsem zjistila, že jsem patriot. Jsem hrdá na to, že jsem Češka a svou zemi mám nesmírně ráda. Nechci odtud na delší dobu než je třeba tři týdny nebo měsíc. Už nikdy. Tím samozřejmě nechci říct, že by Erasmus nebyl skvělý. Byl. Byla to úžasná zkušenost, viděla jsem, jak se žije jinde, poznala spoustu nových lidí, viděla fungování jiné univerzity, jiného města a jiného státu. Podívala jsem se po Rakousku a i do Maďarska jsem se odvážila. Mám nové kamarády, kteří jsou různě po světě a jsem ráda, že jsem je poznala. Zlepšila jsem si němčinu, i když ne o tolik,o kolik jsem chtěla. Bez Erasmu by tohle určitě nešlo.

Jestli bych do toho šla znovu? Asi ano. Kdybych věděla, co mě čeká, možná bych některé věci udělala nebo zkusila zařídit jinak. Ale málokomu se poštěstí, aby si rok vyzkoušel žít někde jinde, se vším všudy. Můj Erasmus měl i spousty „ALE“ a i to je dobře. Naučit se, že vše není jen super a úžasné. Těch několik posledních dnů bylo plných stresu a strachu, jak to všechno dopadne. Nakonec to dopadlo dobře a já jsem opravdu ráda, že jsem jela. 🙂

Spousta lidí si myslí kdovíco, jaké to tam mohlo být, že jsem si celu dobu válela šunky a tak. Já pojala Erasmus trošku jinak než mnozí, co na něj jedou. Já se chtěla něco nového dozvědět, něco nového naučit. Proto jsem také měla tolik těch přednášek i předmětů, ale nelituji toho.

Na výsledky jsem čekala až do tohoto pondělka. V Rakousku prostě ví, jak člověka napínat jako kšandy. 😉 vše jsem udělala, i ty odporný biomarkery (a přitom by to byl tak úžasný předmět!!) a jsem ráda, že to mám za sebou. Mísí se ve mně takových pocitů, že nejsem schopná je vypsat a vyjádřit tady. A asi nikdy nebudu moct dát jednoznačnou odpověď. Ale ano, váháte? Jděte do toho!!

Šli byste? (Pokud jste se mnou na blogu urazili tu dlouhou cestu, šli byste do toho býti mnou?)

Posledních pár (tý)dnů

Stydím se. Už od minulého pátku chci na blog přidat, co se událo a neudálo a nejsem schopná! Přemlouvání sebe sama nefunguje, stejně jako výmluva, že když to tu budu psát, tak se nebudu muset učit. A věřte nebo ne, já se raději učila (rozumějte četla si přednášky). Ale když už tu jsem, začnu pěkně od podlahy, tam, kde jsem minule skončila a jestli to tu někdy dočtete na konec a nepadnete nudou nebo únavou, dejte mi vědět. 😉

Tak tedy, v úterý před čtrnácti dny (to je docela síla, co?) bylo jediné, co za ten den opravdu bylo – přednáška. Konkrétně z balení potravin, z čehož mám zkoušku tuto středu. Ať je v tom trochu bordel. 😉 Překvapilo mě, kolik lidí nemělo stažené přednášky a obrátilo se na mě, jestli ty přednášky náhodou nemám. A já je úplnou náhodou mám. Takže jsem se rozesílala na všechny strany (a třeba si trochu zvedla karmu 😉 ).

Ve čtvrtek byla opět přednáška, ale už aspoň nebylo takové vedro. Opět balení potravin a pán byl tentokráte docela zábavný. Jen mě vyděsil tím, jak bude test vypadat. Holky, se kterýma jsem dělala müslityčky hrozně řešily, jak si rozdělíme prezentaci. Nakonec bych řekla, že to dopadlo celkem fajn, jelikož já neprezentovala a ony ano. 😉 Čímž se dostávám k pátku, Měla jsem ten den test z těchto laborek, kdy jsem si jednu otázku (ze tří) blbě přečetla, takže tam mám totální blbost. A u dalších dvou mi klasicky něco chybí a rozhodně tam nemám všechno… Výsledek bohužel ještě nevím, což je celkem smutné, když za týden odjíždím, že? A pak probíhaly prezentace a následně ještě degustace výrobků, protože se nevyráběly jen müslityčky, ale i chléb, hořčice, gumídci, pralinky a zmrzlina a také těstoviny. Odpoledne mě pak čekala exkurze do Klosterneuburgu, do výzkumného vinařského ústavu. Kde vína dělají, ale také zkoumají apod.

Dali jsme si sraz s Tomášem, abychom tam jeli společně, nakonec se nás tam jako erasmáků sešlo ovšem daleko více. Ovšem jak jsme tak jeli autobusem směr Klosterneuburg, nikdo najednou nevěděl, kde vystoupit. Vystoupili jsme všichni na konečné a ne úplně šťastně. Tomáš celou dobu prohlašoval, že jdeme úplně blbě, že musíme jít na druhou stranu a nějak ho ani nepřesvědčili dva až tři místní lidé, kterých se ptal, jak se k ústavu dostat. Naštěstí jsme ty lidi poslechli a šli dle jejich rad a ne Tomášova vnitřního „pudu“. Když jsme dorazili, někteří už tam byli. Byl tam i Řek, kterého jsem poprvé poznala v Blue Baru, kde jsem byla s Ivou někdy v únory, či kdy to bylo a já si nepamatuji jeho jméno. Pořád. Teď už se ho logicky ptát nebudu. Každopádně se se mnou z neznámých příčin chtěl bavit a když jsem mu i na třetí otázku odpověděla, že se omlouvám, ale že ani to opravdu netuším (copak já vím, kdy budeme končit, kdy budeme degustovat a jaká čísla autobusů jezdí z Klosterneuburgu), raději konverzaci se mnou vzdal. 😉

Pak si nás vzal na starost pán na z přednášek a nejprve nás posadil do velké místnosti, něco mezi laboratoří a zasedačkou a my si shlédli film o Klosterneuburgské vysoké vinařské škole.Kdybyste náhodou váhali, že si nejste jistí, že něco takového existuje, tak vězte, že existuje a podle filmu je to nejlepší vysoká škola na světě. 😉 Poté jsme se odebrali na exkurzi. Která byla zajímavá, ale ke konci už se stávala nudnou. 

Obrázek

Všichni vzorně poslouchají

Obrázek

Staré láhve od vína (co tam dělali, nám nikdo neřekl a v zájmu zachováni zdraví klosterneuburgských vinařů doufám, že to všechno nevypili v jeden den nebo i týden 😉 )

Obrázek

Vinařské stroje a strojky, cena se pohybuje v řádech desetitisíců eur.

Obrázek

Zrání v dubových sudech

Obrázek

Sklenky na degustaci připraveny, jde se na to. 😉

A teď k degustaci. Někteří už to ví, někteří ne. Rozhodla jsem se cca před měsícem, že rok pít nebudu. Žádný alkohol a hodlám to vydržet. Takže degustace vína byla jedna velká hrůza. Né, že bych normálně vínu nějak holdovala. Ale ještě jsem se k němu údajně nepropila a tak mi povětšinou nechutná. Takže jsme nejdříve měli šampáňo, které jsem poctivě vyplivla do připraveného kelímku a poté si vypláchla ústa vodou. A tak jsem to dělala s dalšími asi pěti vzorky vína. Nebyla jsem ale jediná, bych ráda podotkla, takže jsem se necítila tak divně a trapně. Smutné na celé věci ovšem je, že jsme měli i ledové víno, které bylo opravdu sladké a já ho musela vyplivnout. U ostatních vín mi to nevadilo, bílá mám raději než červená a tak mi jich bylo trochu líto, obzvláště když nám dávali speciály například se silnou chutí broskví (já to tam tedy necítila) nebo meruněk. U dvou červených, archivních a supertrpkých vín jsem ale byla ráda, že plivu a nepiju. Vážně. 😉 Nakonec jsme to ukončili a já se mohla rozjet dom. Vyšla jsem před ústav, kde byla zastávka autobusu a koukala, jestli náhodou nejede do Vídně. Jako na potvoru ne. Pak se ze dveří vyvalil Tom a optal se mě, jestli čekám na něj. Když jsem odvětila, že nevím, jestli mám, řekl, že ne, že jede se svým kamarádem Rakušákem, že ho vezme autem. Ale pro mě už místo nemají. Tak jsem jsem mu popřála pěknou cestu a připojila se k Američankám, které na svých iPhonech našly cestu k nejbližší zastávce, odkud jezdí bus do Vídně. Cestou jsem s nimi také vedla rozhovor na všemožná témata a dozvěděla jsem se, že ony zkoušku z tohoto předmětu nepotřebují. Což mě jen popudilo, protože to vypadá, že tu zkoušku tam snad potřebuji jen já. 😉 Ve Vídni jsem se s nimi rozloučila a jela domů. Věděla jsem, že bych se měla začít učit právě na ta vína a vážně se mi nechtělo. 😉

V sobotu jsem se šla projít ven, jen tak, abych se nemusela učit, samozřejmě. Nikam cíleně a tak jsem se jen prošla okrajovými částmi Vídně, jako kdybych se procházela v Praze třeba na Žižkově. 

V neděli jsem se snažila uklidit a podpořit Kazašku, která si usmyslela, že udělá typickou kazašskou studenou polévku. Nakonec na to padlo asi milion mých surovin a jen její salám, který tam hodit prostě musela a pak mě nutila to sníst a okomentovat, Tak co jsem asi mohla říct? Nejdřív jsem jí řekla, že to je zajímavé ale, když to bylo bez toho salámobuřtu, tak to bylo vážně dobré. Polévka se sestávala z kefíru, špetky soli a trochy vody nakrájené okurky, vařených brambor a trochy pepře. Podle Kazašky tam bezpodmínečně patří i ten salám, ale bez něj to bylo daleko lepší. 😉

V pondělí jsem měla nový předmět. Sešlo se nás tam opravdu spousta a pán měl starosti, abychom se vešli. Ve zkratce byl celý předmět o čárových kódech. Výstupem z předmětu je Case Study z exkurze, co nás čekala v úterý. Každopádně, pán vypadal jako typický Rakušák. Navíc, on žije už asi desátým rokem v Moskvě a do Rakouska lítá jen občas a asi jen učit. Každopádně, byl milý a řekl nám, že pokud bychom chtěli nějaké moc dobré uplatnění, že má spousty kontaktů a že mu jen máme poslat životopis. Škoda, že jeho kontakty jsou rozmístěné jen po Rakousku a Rusku, to pro mě není úplně lukrativní oblast. 😉

A k exkurzi, univerzita nám zaplatila autobus a my se tak mohli v úterý ráno směle vydat za Vídeň do centrální skladu čerstvých nebo pak i trvanlivých potravin. Na místě nás rozdělili na dvě skupinky, německy a anglicky hovořící. Jako první jsme šli do skladu s čerstvými potravinami, což byla obří lednice, kde pánové jezdili na těch vozejčkách, nabírali palety a převáželi je do jiné části skladu a tak pořád dokola.

Obrázek

 

Pán na vozítku. Zajímalo by mě, jestli se jim splnil dětský sen, řekla bych, že si mnozí přáli takhle drandit celé dny. 😉

Když jsme si to prohlédli a pořádně vymrzli, počkali jsme na druhou skupinu a jeli do skladu trvanlivého zboží. Tam se mi to líbilo o něco více. Fascinovalo mě, kolik věcí tam měli. Říkali nám, že týdně se tam otočí věci za 800 miliónů eur, ale je dost možné, že si to nepamatuju úplně správně, tu cifru. 🙂

Obrázek

Třídící systém, podle kódů se rozřazuje k jednotlivým filiálkám, podle aktuální potřeby, kterou filiálky nahlásí.

Exkurze byla rozhodně zajímavá. Celá ta společnost, co vlastní ty sklady, to skladuje pro Billu, Penny a Merkur, tedy řetězce supermarketů v Rakousku. Ostatní řetězce mají své vlastní sklady a asi i podobný systém. Skončili jsme tam asi v jednu a já se mohla jít opět učit ta vína. Tak jsem se učila i ve středu i ve čtvrtek, kdy tu byl státní svátek, opět.

Ve středu šla Kazaška poprvé do své práce, Nedělá tam úplně legálně, ale aspoň dělá. 😉 Byla tam od čtyř do dvanácti a za hodinu má cca 7 €. Pak si ve čtvrtek stěžovala, že tam panuje rivalita apod., že se s ní někdo nebavil, ale zatím to zvládá, a třeba i časem splatí ten dluh. 😉 Tedy, já pevně doufám, ale mám dojem, že to ona snad ani nechce, splatit.

V pátek mě čekala zkouška z vína. Terka mi ale ve čtvrtek večer volala, ať jdeme ráno před Desigual na seminaked party. Mělo to být od devíti a my se dohodly, že si dáme sraz v půl osmé na Westbahnhofu a dorazily jsme tak kousek před osmou. Bylo tam cca sto lidí a my doufaly, že třeba to na nás vyjde. Abyste pochopili princip (jelikož určitě za se za nedlouho bude nějaká i v Praze 😉 ), pokud se svléknete do spodního prádla a jste v první stovce, můžete si vzít v obchodě jeden vrchní a jeden spodní díl oblečení úplně zdarma. Bohužel to na nás nevyšlo. Byly jsme asi stotřicáté, ale aspoň jsme se nemusely svlékat. 😉 Ovšem, neřekla bych, že akce měla takový úspěch jako v Čechách, on si totiž v Rakousku ten kabát za 4000 může dovolit daleko více lidí. Když už jsme tam ale byly, tak jsme se mrkly i do dalších obchodů, kde začínaly slevy,  a hned bych si určitě tak deset věcí koupila. O:) Každopádně mi bylo špatně z té zkoušky a tak jsme se s Terkou dohodly, že uděláme u mě na koleji tu Case Study pro ten předmět s čárovými kódy a já pak pojedu do Klosterneuburgu na tu zkoušku, Jak jsme to psaly, tak mi bylo čím dál tím hůř. Tomáš mi ještě napsal, jestli pojedeme spolu na zkoušku a tak jsme se sešli docela brzy a do Klosteru dorazili chvilku před třetí a dokonce i správně (na můj popud) vystoupili. Zkouška byla od čtyř a já samozřejmě, jak to tak bývá, postupně zjišťovala, že vlastně nic nevím. Po rozdání testů mi ale bylo ještě hůř, zjistila jsem totiž, že na žádnou otázku nevím stoprocentní odpověď a tak mi teď nezbývá, než se modlit. Po návratu z Klosteru mi pořád, překvapivě, bylo špatně. Nevím, jestli na mě dosedl fakt, že to stále nejsou všechny zkoušky, nebo že tu mám jen týden už a stále nevím výsledky tolika věcí. Musela jsem na vzduch. A tak jsem vyrazila, prošla se podél řeky a pak navštívila Terku v práci, která mi volala, jestli se nechci stavit. A tak jsem dostala bagetu zdarma i s pitím. A mňam. Procházkou i bagetou jsem si zlepšila náladu a dnešním dnem jsem se opět mohla směle vrhnou do učení. 🙂 

Nevím, jak to bude s příštím příspěvkem, když se mi poslední dobou tak moc nechce, ale pokusím se ho dodat ve středu večer/čtvrtek v průběhu dne. 🙂

Horko pořád

Od úterka se toho moc neudálo, a na včerejšek budu dělat samostatný příspěvek. Zkusím ale zapátrat a zalovit v paměti a třeba ze mě něco chytrého a vtipného (haha, myslíte si a já vás chápu 😉 ) vypadne.

V úterý jsem, jako ostatně teď téměř pořád neměla školu. Věděla jsem jen, že další den mám prezentaci a že bych si jí třeba před tím, než to odříkám před ostatními, mohla přečíst. No, nestalo se tak. Místo toho jsem řešila problémy Kazašky, kdy se jen dokazuje, že ona s tou svou důvěřivostí asi daleko nedojde. A o co jde?

Hledá si teď ve Vídni byt, přeci jen, je to levnější, než kolej a hlavně pak pohodlnější, když má někdo přijet apod. A tak našla byt, 2+1 úplně v centru jen za 400 €. Tolik si myslím, že by člověk neplatil ani v Praze. Každopádně, nepřišlo jí divný, že tam ta nabídka je hned několikrát a nejstarší už někdy z před čtrnácti dní. Tak napsala tomu chlápkovi, co to nabízel, že má zájem, a nic víc. On se ani neptal, kdy se chce nastěhovat a tak, napsal jí, že je dlouhodobě v zahraničí a že jí klíčky pošle, pokud mu pošle kopii pasu, číslo kreditky a spoustu dalších jiných věcí. A co udělala Kazaška? Všechno mu poslala. 😉 On jí ještě pak poslal, že musí mít zálohu na ty klíče a že jí pošle účet, kam má poslat 800 €. Což byla první věc, která se jí nezdála. K tomu si našla na internetu kamarádku, která tomu chlápkovi psala taky. A dostala úplně stejný mail, takže napsala Kazašce, že to je spam/podvodník/hnusáknejvětší a ať mu nic neposílá. Jenže pozdě že jo, poslala o sobě všechno, krom těch peněz. A pak se jen otočila na mě, a ptala se, co má dělat. Poradila jsem jí zavolat do banky a zajít na policii, a to je asi tak jediné co zmůže. Takže zavolala, došla na policii a bylo. Člověk s ní zažije adrenalinu, to vám řeknu. 😉

Ve středu jsme měli prezentace. Pán byl hodnej a milej a vůbec mu nevadilo, že to jen čtu, místo abych opravdově prezentovala… Řekl nám na konci, že jsem super a úžasné (byly jsme tam samé holky) a známky nám dá cobydup. A začalo být vedro ve Vídni. Sluníčko teď praží pořád a můj krém to nezvládá a nebo já jsem jantar a neumím se mazat…

Ve čtvrtek se nedělo tak nějak nic, až na extempore s Kazaško, opět. 😉 Půjčila si od slovenské rodiny (stále nevím, jak k nim přišla, ale byla u nich na Vánoce a tak) 5000 €, aby mohla prokázat na úřadě v Rakousku, že má na to, žít tu. Jenže, převedli jí to někdy v únoru a ona od té doby kupovala, co viděla. Tak není divu, že jí z toho na konci května zbylo jen 3000 €, tak musela jít za jinou paní, se kterou se zná a půjčit si od ni 2000 €. A teď nastává ta situace, kterou řešila. Slovenská rodina i ta paní to chce vrátit do týdne. od čtvrtka. Takže prekérka. Nejdřív se ptala mě, jestli náhodou nemám 2000 € na půjčení (samozřejmě je nosím po kapsách) a když jsem jí řekla, že vážně ne, volala jako šílená domů a řešila to s maminkou. Zatím je to ve fázi, že nikdo neví co a jak, kdy jí slovenská rodina řekla, že chtějí 3000 € hned a zbylé 2000 € maximálně o 14 dnů později. Zatím je to stále ve fázi řešení a celkem mě zajímá, jak se to nakonec vyřeší. A aspoň poučení je, že velké částky si nikdo nemá půjčovat ani je nikomu půjčovat. 😉

V pátek jsem samozřejmě měla vína, ovšem pán, co je bude zkoušet tam nebyl, abych se ho zeptala, jestli mě teda vyzkouší dřív, což bych dost nutně potřebovala. Jinak jsem viděla, že tento druhý pán (co vlastní vinici a spoustu cen za skvělá vína, která produkuje) to zas tolik nehrotí, tak doufám, že to bude lehká zkouška.

V sobotu jsem se rozhodla, že se dojdu mrknout na zámeček, který je asi 5 km za Vídní. Ve vesnici, i když teď je to z části satelitní městečko, která se jmenuje Vösendorf.

Co se zámečku týče, je dějištěm asi milionu svateb. Když jsem tam byla já, se mrknout, samozřejmě tam ty svatby byly, a hnedle dvě. 😉 Zámek je nově opravený, dovnitř se z důvodu svateb nemůže a parčík v okolí je hezčí. Hlavně bylo krásně, takže jsem si cestu užila, trochu se připálila a bylo mi fajn. Nikdo mi do ničeho nekecal a já se tak mohla dvakrát v klidu ztratit. 😉 Potkala jsem ale i vyhřívající se želvu v říčce a spoustu skokanů, kteří zněli, jako topený koťata. Takhle si kvákání fakt nepředstavuju. 😉

Obrázek

 

V pozadí nevěsta, aby bylo jasno. 😉

Obrázek

Kolem dokola je vodní příkop, romantika no.

Obrázek

Ještě zezadu.

 

Dnes jsem se oddala úklidu a praní. Kluk, co pral přede mnou sušil dlouze, a tak za mnou pak přišla muslimka, co měla prát po mně a jestli bych si to prádlo nemohla vyndat, že ona si to vypere a já počkám, než se sušička uvolní. Tak jsem jí řekla, že ne. Ona se pak po hodině naštvala, došla pro tašku a klukovi ty zpola usušené věci narvala zmuchlané do té tašky a ukázala, že si to už do té sušičky můžu strčit… Strčila a teď se o své věci bojím. 😉 Za chvilku tam jdu a přinejhorším se s ní zhádám. 😉

Když jste nakažliví, tak…

Ano, přiznávám se, jsem nakažlivá. Byla jsem před dnem i dvěma a ještě pár dní určitě budu. To, jestli mám „jen“ nachlazení nebo i něco víc, zatím nevím a pořád čekám, kdy udeří vlna té pořádné nemoci. A klidně si všichni můžete myslet, že jsem bolestín, ale nemyslím si, že jsem.

Každopádně, od tý doby, co chodím a kašlu, pčíkám a posmrkávám tu nebyla uklízečka. Což je docela smutný, vzhledem k tomu, kolik bordelu Američanky vyprodukujou, a věřte mi, že tuny. Myslím si, že za to může to, že jsem jí potkala na chodbě a hlasitě jsem si asi dvakrát po sobě pčíkla a pak ještě několikrát zatroubila do kapesníku. Řeknu vám, s takovým znechucením se na mě nikdo dlouho nedíval. A teď jí podezírám, že už asi nikdy nepřijde… Tak dobrý, tak to v kuchyni všechno shnije a zas se nám tam budou procházet mravenci, no big deal, že? 😉

Jenže, dneska jsem smrkala při dělání si čaje a Američanka, která mě jinak ani nezdraví (už jsme obě přešly do módu pohrdavého a znechuceného mlčení) si zhluboka ve svém pokoji povzdychla a pak zabouchla dveře, ačkoli si myslím, že má normálně fóbii ze zavřených dveří, protože i když je na záchodě, tak dveře jen přivírá a normálně nás obšťastňuje svou dávkou techna po celé odpoledne a noc s pomocí otevřených dveří a maximem decibelů. Když jsem si dnes šla dělat další čaj a (překvapivě!) znovu smrkala, tak se mě zeptala, jestli bych mohla smrkat a být ill hlavně u sebe v pokoji…! Vyvalila jsem oči a nezmohla se na víc, než na to, že „I will try to…“ a po zalití čaje jsem se odplížila zpět do pokoje. 

Došla jsem ovšem teď k názoru, že buď jí nakazím a nebo vyženu tak, že se sem bude vracet jen z cest na jeden den přespat… To, že mám rýmičku a kašlík neznamená, že se budu vyskytovat jen v pokoji aby ona byla všeho ušetřená. Obzvláště, když jí ostatní nezajímaj a ty párty dělá a dělá… dál a hlasitěji… pff…

Ale k událostem uplynulých dní. V pátek jsem jela s návštěvou do Primarku (vděčný to cíl mnoha rodin s kočárky) a jak to tak vypadalo, v pátek si snad polovina Rakouska vzala dovolenou, aby mohla pak jet nakupovat, či co. Lidí bylo mraky, v Primarku fronta ke kabinkám dlouhá jako blázen, takže bylo rychlejší a pohodlnější prostě odhadovat velikost a vzít si to. 😉 Nakonec jsme pořídily veskrze co jsme chtěly a jely na kolej. Na koleji jsme se najedly a já návštěvu pak vyprovodila na bus. Pak jsem ještě trávila chvíle v jiném nákupním centru a s Kazaškou, která mi prostě dělá ostudu, si myslím. Už asi budu navždy nakupovat jen sama, či co… O:)

V sobotu přijeli rodičové. A ne sami tedy. Já vzorně (což se u mě jentak nevidí) čekala již od 9:00 (čas příjezdu oznámený mailem) na konečné metra, kam tedy měli zajet. Smutný fakt, že přijeli až v 10:20 mě rozčílil, ale tak co nadělám. Obešli jme pak postupem dne snad všechny památky ve Vídni. Šli jsme na výstavu do Hofburgu, která byla vážně krásná, ale na můj vkus opravdu dlouhá. Ke konci si myslím, že to už všechny nudilo. 😉 Kazaška původně chtěla jít s námi, aby se přesvědčila, že mí rodiče nejsou masoví vrazi nebo podobné věci a že pak tedy může s klidným srdcem jet na návštěvu do Prahy. Jenže, onemocněla a šla se domů léčit. Pak se jen s naší skromnou skupinkou setkala při odjezdu a rozdala dárečky a zase šla domů trpět. Já rodiče vyprovodila (abych měla jistotu, že se nevrátí 😉 ) a pak si spokojeně jela zpět domů a teď mám jídla, že nevím co s ním. 😉 Myslím, že to budu jíst ještě za týden, a když jsem dneska dojídala ty špagety, co jsem ve čtvrtek uvařila, tak jsem si říkala, jestli pak náhodou nebudu trávit noc na záchodě. Zatím nic, ale přichází to tak za šest hodin, tak uvidíme… O:)

Dneska jsem měla v plánu se učit, ale jak vidíte, oddaluji to, jak se dá… Ale teď už jdu fakt na to. Tedy, jen co si přečtu všechny ty příspěvky nových inženýrů na Facebooku. 😉

Nacht der Kirchen mimojiné

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřispívala, ale nedokázala jsem k tomu najít sílu ani motivaci. Každopádně o to delší bude tento příspěvek a myslím, že se z něj vyklube i extrémní hejtpost.

Tak Donauinsel v pátek jsem stihla a dojela jsem až na samý konec! 😉 Bylo to super, ke konci už teda hodně foukalo a na úplném chvostu ostrova byl přístav a jinak nic. Tedy, pravda, občas i nějaký ten zbloudilý cyklista. Hlavně z tohoto místa bylo už téměř vidět letiště, takže jsem chvilku seděla a kochala se přistávajícími letadly. 

Obrázek

Konec ostrova, fučelo opravdu úplně neskutečně…

 

A, můj timemanagement tak trochu opět zklamal. Totiž celá cesta až k cípu byla dlouhá 26 km a nějak mi nedošlo, že mi to bude asi i dlouho trvat (no, jo, blbec…). Každopádně jsem dorazila na kolej místo v pět až ve tři čtvrtě na šest. Čekala jsem chviličku, jestli se mi lidé, kteří slíbili, že se mnou půjdou, ozvou, ale když mi volala jen Terka, že se omlouvá, tak jsem to zabalila a šla sama. A vlastně to bylo super rozhodnutí. 

Chvilku to vypadalo na déšť, ale nějak se Vídni vyhnul. První v mém smělém plánu byl ruský ortodoxní kostel. Dojela jsem tam městskou linkou vlaku. Chvilku jsem to hledala, ale můj orientační smysl tentokrát opravdu perlil a já to našla a hned napoprvé! Chvilku jsem se jen kochala vnějškem a rozhodla se, že do té Moskvy jednou pojedu. A ideálně i do Petrohradu. Pak jsem zašla dovnitř, protože neumím číst, tak jsem vlezla nejdřív do nějakých soukromých prostor, pak jsem logicky zase vylezla… co mě překvapilo a doposavad to nechápu, bylo, že kostel byl dvoupatrový. Dole zpíval sbor, ale blíž jsem se nedostala, jen k zavřeným dveřím. A když se budova obešla, a vystoupalo se po schodech, byla tam kaple. Na zdech byly různě rozmístěné ikony a protože tam na mě hulákal nějaký chlápek, že si kostel nesmím fotit, tak se mi povedla jen jedna fotka vnitřní kaple.

Obrázek

Zvenku při příchodu. 😉

Obrázek

Rozmázlá kaple (v pozadí se zvedá chlápek, kterýmu se kdovíproč nelíbilo, že fotím)

Obrázek

Po schodech nahoru až do kaple…

 

Ještě něco krapet z historie kostela.byl postaven 1893 – 99 podle návrhu Grigorije Ivanoviče Kotova. Katedrála/kostel je zasvěcená svatému Mikulášovi a byla vysvěcena 1899. Znovu opravena byla v roce 2008.

Dalším kostelem na řadě byl arménský ortodoxní kostel. Ten mi s hledáním dal trochu více zabrat (to je tak, když si řeknete, že si cestu k těm osmi kostelům budete pamatovat…), každopádně mě krapet zarazilo, že je domě. Vím, že v Praze jsou modlitebny v domech běžně, ale tady mě to překvapilo. Co bylo hezké a pro mě trochu rozpačité, dostala jsem svíčku u vchodu a tak jsem jí pak zapálila. 

Obrázek

Vchod do „kostela“

Obrázek

Arménský nápis na dvorku u kostela

Když jsem byla uvnitř, tak právě probíhala mše, tak mi bylo opravdu hloupé fotit. Ale kostel i lidé působili hrozně milým dojmem, a bylo to celkem příjemné, až na to kadidlo. Jen si myslím, že tušili, že tam nepatřím, všichni měli uhlově černé vlasy. 😉

A také trochu k historii tohoto kostela. Arméni ve větším počtu žili ve Vídni už od 17. století. Ale až v roce 1912 se jim povedlo získat prostředky, aby mohli vystavět kostelík svatého Salvatora. A od roku 1968 už funguje tak jako dnes.

Dalším na programu byla srbský ortodoxní kostel. Tam bylo vtipné, že jsem nápisům i celkem rozuměla. Co mě ale nepotěšilo bylo, že kostel je nový, nemá žádnou historii a tudíž u mě klesl na ceně až skoro na bod mrazu… 😉

Obrázek

Že to vypadá jako tržnice?! 😉

 

A pak už mě jen čekala cesta do centra. Chtěla jsem vidět nejstarší kostel ve Vídni a taky starokatolickou kapli.

Nejstarší kostel ve Vídni je kostel svatého Ruprechta. Pověst praví, že byl založen již 740, ale opravdově doložen je roku 1200 v darovacím dokumentu. Je ale jisté, že kostel pochází nejpozději z jedenáctého století. Do třináctého století byl náboženským centrem Vídně, dokud tyto náležitosti nepřešli pod Stephansdom.

Obrázek

Začínalo být šero a tajemno…

Obrázek

Mimochodem, kostel jsem trefila až na podruhé, pořád jsem chodila ve zvětšujících se kruzích. A také okolo izraelské ambasády, kde stáli policajti i se samopalama… (skoro jako u nás, co?)

 

Následuje starokatolická kaple – gotická – která se nachází u Hoher Marktu. 😉 je zasvěcena sv. Salvatorovi. A moc nic, teda, nic překvapivého. 😉

Obrázek

Zvenku gotická kaple 😉

Obrázek

Gotická kaple zevnitř. 🙂

A pak mé kroky vedly již jen ke Stephansdomu. Lidí tam bylo jako psů. Ale byl otevřen zdarma i uvnitř. A dokonce jsem byla i v katakombách – kosti a rakve s arcibiskupama. A navíc byl nasvícen vážně zvláštně, do růžovoučka. 😉

Obrázek

Rozmázlo, pardón. 😉

 

V sobotu jsem byla na zkoušce z němčiny. 😉 Bylo mi vytčeno, že u prezentování spíš čtu než že bych to říkala zpatra. 😉 Bodejť by ne, když německy neumím. Ale nakonec nás pochválila, všichni jsme to udělali, známky budou až v polovině června, ale co už, hlavně, když to mám. 😉

V neděli jsem nedělala snad nic. Nic významného, nic co by stálo za řeč, a jestli jo, tak je to smutný, páč si to nepamatuju. V pondělí jsem řešila protokol na Müsliriegel a ještě doopravovala prezentaci na středu a uklízela. 😉 

V úterý si Kazaška pozvala své kamarády Inda a Polku na večeři, naoplátku, jelikož ona byla pozvána před týdnem k nim. Byla jsem ke stolu i s jednou z Američanek přizvána rovněž. Podávaly se šťouchané brambory s karbanátkem a kazašské palačinky s kondenzovaným slazeným mlékem (tak to jedí oni). Konverzace byla zajímavá, dokud nedorazily další dvě Američanky. Myslím, že udělaly naprosto schválně to, že po sobě začaly nad našima hlavama ječet, jak se ten den měly a bylo jim úplně jedno, že tam sedíme a nevěřícně na ně koukáme. Jejich příchod byl impulzem pro pozvané hosty, aby se zvedli a odešli. 😉 Američanky, jakmile odešli, řvát přestaly a zalezly každá do svých pokojů. A teď přichází ten hejtpost. Před desátou se ozval první zvonek. Přišli první hosté na americkou párty, možná bych spíš mohla říci pitku. To, že jim i ta nejnormálnější Američanka, která s nimi nepije, řekla, že má další den brzy ráno zkoušku, je neodradilo. To, že věděly, že já mám prezentaci, jsem ani nepovažovala za dostatečný důvod. Nakonec dorazilo cca 20 lidí, chlastala se vodka a řvali tu až do půl třetí do rána minimálně. A co bylo nejhorší, mamka jedné z nich řvala a pila s nima. Od té doby je nenávidím, nebavím se s nimi a nezdravím je. Ne že by to pro ně byl trest, ale aspoň už se nemusím snažit být milá. 😉

Ráno pro ně asi bylo krušné. Pro mě tedy taky, ale spíš z nevyspání, zatímco pro ně z té vodky. Jedna z Američanek poblila celý záchod hnedle dvakrát a ani jednou po sobě nespláchla, druhá se zas producírovala nahá v kuchyni, když já odcházela do školy. Nejvýmluvnější byl její skelný pohled a motající se nohy. Fuj, bylo mi z nich špatně. Všude byl bordel, všude to smrdělo. Celý den jsem díkybohu strávila ve škole, a když jsem dorazila na kolej, bylo jakžtakž uklizeno. Večer mi dorazila návštěva, kterou holky americký ani nepozdravily, ani „Hi“ nezvládly. Tak si aspoň můžete udělat obrázek o tom, jaké jsou. 😉

Dnes jsme s návštěvou udělaly rychloprohlídku Vídně za uslzeného počasí. Večer jsem pak šla jen s Kazaškou na Noc vídeňské filharmonie v Schönbrunnu. Ono by to bylo krásné, romantické a úžasné, kdyby všude kolem mě neměli všichni cigaretu a nefoukali ten dým na mě. A pár, který po celou dobu Straussovy skladby setrvával v ústním spojení, mi za zády nemlaskal do rytmu. Po půlhodině jsem se sbalila a odešla? kazašku jsem tam nechala, tu ten kulturní zážitek naprosto dostal a nějaký kouř z cigaret jí to naprosto neznechutil, tak jsem asi cíťa, no… 😉

Obrázek

Miliony lidí před podiem.

 

Obrázek

Poslední foto, než jsem znechuceně odešla…

Nebyla to tedy zas taková sláva, jak jsem očekávala, ale v dobré společnosti nekuřáků by to určitě mohlo být fajn. 🙂 Zítra je ve škole Rektorstag, což mě moc netrápí, stejnak mám volno… (grrr!)

Návštěvu zítra vyprovodím a v sobotu tu mám další, to je život, že? 😉

Opravář kol

Chápu, že nadpis mate, ale bohužel jsem žádného nepotkala, jen jsem se jedním stala. 😉 Ale pěkně po pořádku. V úterý jsem měla jedinou školu tento týden, tedy, jedinou hodinu a to němčinu. Prostě příštích 14 dnů nic nemám. A na to, že stále nemám uzavřených 10 předmětů asi chápete, že z toho nejsem úplně nadšená. Příští týden tu ale aspoň budu mít hnedle dvě návštěvy. 🙂

Každopádně, v úterý po němčině jsme si s holkama na chvilku sedly před uni. Zrovinka se shodou okolností na BOKU slavil příchod jara (ano, vím, trochu s křížkem po funuse) a tak jsme poslouchaly rakouskou dechovku, pilo se pivo (já ho neměla 😉 ) a lidi se pražili na sluníčku. Já se spálila, za což ale nemůžu, jak jsem mohla tušit, že to spálení přijde po 10 minutách, když ještě není léto? 😉

Obrázek

Studenti studentům (a tak mi přijde, že je to tu se vším 😉 )

 

Každopádně, bylo to hezké odpoledne, tak nějak mi zase chybělo si popovídat v rodném jazyce. Jinak jsme s Terkou to dopoledne byly v SCS, tedy v nákupním centru a prolezly jsme Primark – jak nečekané, že? 😉

 

Ve středu jsem dodělávala věci do školy. A snad už je mám tedy hotové, minimálně většinu těch prezentací, takže teď už se budu jen učit a učit (možná O:) ). Každopádně, pak jsem vyrazila na kolo, jelikož jsme se s holkama domluvily, že se pojdeme projet na Donauinsel. Nejdříve jsem se ztratila cestou tam. Neříkám, že za to nemůžu, ale jejich systém stezek pro kola, kdy je tam udělaný krásný pruh a pak najednou velkým nápisem „ENDE“ a vy si můžete leda tak rozmyslet, jestli jet tak nebo tak a kudy tedy vlastně ve zlomku vteřiny, než vás něco zajede, mě rozčiluje. Pak se nemám ztrácet, ne? 😉 Každopádně, když jsem se konečně dostala na Praterstern, začalo mi drhnout zadní kolo. Modlila jsem se, aby to byl blatník, a ne brzda. Jenže, všude byla tuna cyklistů a já se tedy rozhodla, že dojedu až na Donauinsel a tam se podívám, co tomu tedy je. Posledních několik stovek metrů mi to hrozně přibržďovalo a mně bylo jasné, že to asi nebude blatník. Taky že nebyl. Nebyla to ani posunutá brzda. Byl to povolený šroub na zadním kole. Upřímně, vůbec netuším, jak se to mohlo stát, jestli už byl povolený předtím, nebo se nějakým zázrakem povolil. Nevím. Samozřejmě, když jsem zabrala na šlapkách, kolo se stočilo k jedné straně, tedy k té, kde není řetěz a začalo drhnout o vidlici, na které je přidělané. A brzdit a nešlo na něm jet. Takže jsem se slavnostně otočila a celých 10 km jsem šla domů pěšky. Na koleji jsem šroub pořádně utáhla a asi jsem vypadala hrozně, celá jsem byla černá, až se mě Kazaška ptala, jestli jsem někde nespadla. Odpovědi se jí dostalo, že nespadla, ale rozčílená, naštvaná, uražená a pak i pyšná na to, že jsem to zvládla „opravit“, to jsem tedy byla.

Obrázek

A to se koukněte, jak bylo krásně, koho by to nenaštvalo? A v pozadí slacklinisti, co tam ten chlápek na tom dělal, hustokrutopřísňárna. 😉

 

Ve čtvrtek jsem si ale řekla, že se jen tak nevzdám. Naplánovala jsem si, že opět vyrazím na Donauinsel a projedu si ho pěkně až dolů… předtím jsem tedy musela jít nakoupit s Kazaškou, která měla následně „rande“ s jednou z našich Američanek. Jo, jsem neskutečně ráda, že jsme je porazili, jinak bych nemohla vylézt z pokoje… 😀 Když jsem nakoupila, vyjela jsem na kole a předtím pořádně prostudovala, kudy tudy, protože mě to moje ztrácení se vážně neba. A konečně to klaplo a já na Donauinselu byla za 40 minut. Hurááá.

Cestou jsem potkala spoustu zajímavých věcí, některé jsem tedy rozhodně nefotila, ale jiné za to stály. 😉

Obrázek

Vidíte tam toho chlápka na prkně? To mě teda fascinovalo. Jezdí tam dokola „vlek“ a myslím, že si každý může vyzkoušet, jak se na tom jezdí.

Obrázek

Když jsem jela na nejjižnější cíp Donauinselu. 🙂

 

No, cestou jsem také potkala nudapláž, kdy mě dva nazí chlápci venčící psa trochu vyděsili. Pak chlápka, který nahý cvičil taekwondo, či co to bylo. Lidi na kolečkáčích, kteří si sebou vezli velký magneťák a poslouchali u svého bruslení rádio a kupodivu i nějakého odvážlivce, který si plaval v Dunaji. Taky i bandu uřvaných dětí a neméně uřvaných matek, ale to až když jsem se vracela. Každopádně jsem ujela cca 35 km a dneska jedu zase, za chviličku. 😉

Obrázek

Tak přijeďte taky! 😉

 

Každopádně, doufám, že to dneska i s Nocí kostelů stihnu. Mám jich 8 vypsaných, které bych chtěla navštívit. Pak sem dám fotoreport. 😉 Tak slunce v duši i na obloze… 😉