Posledních pár (tý)dnů

Stydím se. Už od minulého pátku chci na blog přidat, co se událo a neudálo a nejsem schopná! Přemlouvání sebe sama nefunguje, stejně jako výmluva, že když to tu budu psát, tak se nebudu muset učit. A věřte nebo ne, já se raději učila (rozumějte četla si přednášky). Ale když už tu jsem, začnu pěkně od podlahy, tam, kde jsem minule skončila a jestli to tu někdy dočtete na konec a nepadnete nudou nebo únavou, dejte mi vědět. 😉

Tak tedy, v úterý před čtrnácti dny (to je docela síla, co?) bylo jediné, co za ten den opravdu bylo – přednáška. Konkrétně z balení potravin, z čehož mám zkoušku tuto středu. Ať je v tom trochu bordel. 😉 Překvapilo mě, kolik lidí nemělo stažené přednášky a obrátilo se na mě, jestli ty přednášky náhodou nemám. A já je úplnou náhodou mám. Takže jsem se rozesílala na všechny strany (a třeba si trochu zvedla karmu 😉 ).

Ve čtvrtek byla opět přednáška, ale už aspoň nebylo takové vedro. Opět balení potravin a pán byl tentokráte docela zábavný. Jen mě vyděsil tím, jak bude test vypadat. Holky, se kterýma jsem dělala müslityčky hrozně řešily, jak si rozdělíme prezentaci. Nakonec bych řekla, že to dopadlo celkem fajn, jelikož já neprezentovala a ony ano. 😉 Čímž se dostávám k pátku, Měla jsem ten den test z těchto laborek, kdy jsem si jednu otázku (ze tří) blbě přečetla, takže tam mám totální blbost. A u dalších dvou mi klasicky něco chybí a rozhodně tam nemám všechno… Výsledek bohužel ještě nevím, což je celkem smutné, když za týden odjíždím, že? A pak probíhaly prezentace a následně ještě degustace výrobků, protože se nevyráběly jen müslityčky, ale i chléb, hořčice, gumídci, pralinky a zmrzlina a také těstoviny. Odpoledne mě pak čekala exkurze do Klosterneuburgu, do výzkumného vinařského ústavu. Kde vína dělají, ale také zkoumají apod.

Dali jsme si sraz s Tomášem, abychom tam jeli společně, nakonec se nás tam jako erasmáků sešlo ovšem daleko více. Ovšem jak jsme tak jeli autobusem směr Klosterneuburg, nikdo najednou nevěděl, kde vystoupit. Vystoupili jsme všichni na konečné a ne úplně šťastně. Tomáš celou dobu prohlašoval, že jdeme úplně blbě, že musíme jít na druhou stranu a nějak ho ani nepřesvědčili dva až tři místní lidé, kterých se ptal, jak se k ústavu dostat. Naštěstí jsme ty lidi poslechli a šli dle jejich rad a ne Tomášova vnitřního „pudu“. Když jsme dorazili, někteří už tam byli. Byl tam i Řek, kterého jsem poprvé poznala v Blue Baru, kde jsem byla s Ivou někdy v únory, či kdy to bylo a já si nepamatuji jeho jméno. Pořád. Teď už se ho logicky ptát nebudu. Každopádně se se mnou z neznámých příčin chtěl bavit a když jsem mu i na třetí otázku odpověděla, že se omlouvám, ale že ani to opravdu netuším (copak já vím, kdy budeme končit, kdy budeme degustovat a jaká čísla autobusů jezdí z Klosterneuburgu), raději konverzaci se mnou vzdal. 😉

Pak si nás vzal na starost pán na z přednášek a nejprve nás posadil do velké místnosti, něco mezi laboratoří a zasedačkou a my si shlédli film o Klosterneuburgské vysoké vinařské škole.Kdybyste náhodou váhali, že si nejste jistí, že něco takového existuje, tak vězte, že existuje a podle filmu je to nejlepší vysoká škola na světě. 😉 Poté jsme se odebrali na exkurzi. Která byla zajímavá, ale ke konci už se stávala nudnou. 

Obrázek

Všichni vzorně poslouchají

Obrázek

Staré láhve od vína (co tam dělali, nám nikdo neřekl a v zájmu zachováni zdraví klosterneuburgských vinařů doufám, že to všechno nevypili v jeden den nebo i týden 😉 )

Obrázek

Vinařské stroje a strojky, cena se pohybuje v řádech desetitisíců eur.

Obrázek

Zrání v dubových sudech

Obrázek

Sklenky na degustaci připraveny, jde se na to. 😉

A teď k degustaci. Někteří už to ví, někteří ne. Rozhodla jsem se cca před měsícem, že rok pít nebudu. Žádný alkohol a hodlám to vydržet. Takže degustace vína byla jedna velká hrůza. Né, že bych normálně vínu nějak holdovala. Ale ještě jsem se k němu údajně nepropila a tak mi povětšinou nechutná. Takže jsme nejdříve měli šampáňo, které jsem poctivě vyplivla do připraveného kelímku a poté si vypláchla ústa vodou. A tak jsem to dělala s dalšími asi pěti vzorky vína. Nebyla jsem ale jediná, bych ráda podotkla, takže jsem se necítila tak divně a trapně. Smutné na celé věci ovšem je, že jsme měli i ledové víno, které bylo opravdu sladké a já ho musela vyplivnout. U ostatních vín mi to nevadilo, bílá mám raději než červená a tak mi jich bylo trochu líto, obzvláště když nám dávali speciály například se silnou chutí broskví (já to tam tedy necítila) nebo meruněk. U dvou červených, archivních a supertrpkých vín jsem ale byla ráda, že plivu a nepiju. Vážně. 😉 Nakonec jsme to ukončili a já se mohla rozjet dom. Vyšla jsem před ústav, kde byla zastávka autobusu a koukala, jestli náhodou nejede do Vídně. Jako na potvoru ne. Pak se ze dveří vyvalil Tom a optal se mě, jestli čekám na něj. Když jsem odvětila, že nevím, jestli mám, řekl, že ne, že jede se svým kamarádem Rakušákem, že ho vezme autem. Ale pro mě už místo nemají. Tak jsem jsem mu popřála pěknou cestu a připojila se k Američankám, které na svých iPhonech našly cestu k nejbližší zastávce, odkud jezdí bus do Vídně. Cestou jsem s nimi také vedla rozhovor na všemožná témata a dozvěděla jsem se, že ony zkoušku z tohoto předmětu nepotřebují. Což mě jen popudilo, protože to vypadá, že tu zkoušku tam snad potřebuji jen já. 😉 Ve Vídni jsem se s nimi rozloučila a jela domů. Věděla jsem, že bych se měla začít učit právě na ta vína a vážně se mi nechtělo. 😉

V sobotu jsem se šla projít ven, jen tak, abych se nemusela učit, samozřejmě. Nikam cíleně a tak jsem se jen prošla okrajovými částmi Vídně, jako kdybych se procházela v Praze třeba na Žižkově. 

V neděli jsem se snažila uklidit a podpořit Kazašku, která si usmyslela, že udělá typickou kazašskou studenou polévku. Nakonec na to padlo asi milion mých surovin a jen její salám, který tam hodit prostě musela a pak mě nutila to sníst a okomentovat, Tak co jsem asi mohla říct? Nejdřív jsem jí řekla, že to je zajímavé ale, když to bylo bez toho salámobuřtu, tak to bylo vážně dobré. Polévka se sestávala z kefíru, špetky soli a trochy vody nakrájené okurky, vařených brambor a trochy pepře. Podle Kazašky tam bezpodmínečně patří i ten salám, ale bez něj to bylo daleko lepší. 😉

V pondělí jsem měla nový předmět. Sešlo se nás tam opravdu spousta a pán měl starosti, abychom se vešli. Ve zkratce byl celý předmět o čárových kódech. Výstupem z předmětu je Case Study z exkurze, co nás čekala v úterý. Každopádně, pán vypadal jako typický Rakušák. Navíc, on žije už asi desátým rokem v Moskvě a do Rakouska lítá jen občas a asi jen učit. Každopádně, byl milý a řekl nám, že pokud bychom chtěli nějaké moc dobré uplatnění, že má spousty kontaktů a že mu jen máme poslat životopis. Škoda, že jeho kontakty jsou rozmístěné jen po Rakousku a Rusku, to pro mě není úplně lukrativní oblast. 😉

A k exkurzi, univerzita nám zaplatila autobus a my se tak mohli v úterý ráno směle vydat za Vídeň do centrální skladu čerstvých nebo pak i trvanlivých potravin. Na místě nás rozdělili na dvě skupinky, německy a anglicky hovořící. Jako první jsme šli do skladu s čerstvými potravinami, což byla obří lednice, kde pánové jezdili na těch vozejčkách, nabírali palety a převáželi je do jiné části skladu a tak pořád dokola.

Obrázek

 

Pán na vozítku. Zajímalo by mě, jestli se jim splnil dětský sen, řekla bych, že si mnozí přáli takhle drandit celé dny. 😉

Když jsme si to prohlédli a pořádně vymrzli, počkali jsme na druhou skupinu a jeli do skladu trvanlivého zboží. Tam se mi to líbilo o něco více. Fascinovalo mě, kolik věcí tam měli. Říkali nám, že týdně se tam otočí věci za 800 miliónů eur, ale je dost možné, že si to nepamatuju úplně správně, tu cifru. 🙂

Obrázek

Třídící systém, podle kódů se rozřazuje k jednotlivým filiálkám, podle aktuální potřeby, kterou filiálky nahlásí.

Exkurze byla rozhodně zajímavá. Celá ta společnost, co vlastní ty sklady, to skladuje pro Billu, Penny a Merkur, tedy řetězce supermarketů v Rakousku. Ostatní řetězce mají své vlastní sklady a asi i podobný systém. Skončili jsme tam asi v jednu a já se mohla jít opět učit ta vína. Tak jsem se učila i ve středu i ve čtvrtek, kdy tu byl státní svátek, opět.

Ve středu šla Kazaška poprvé do své práce, Nedělá tam úplně legálně, ale aspoň dělá. 😉 Byla tam od čtyř do dvanácti a za hodinu má cca 7 €. Pak si ve čtvrtek stěžovala, že tam panuje rivalita apod., že se s ní někdo nebavil, ale zatím to zvládá, a třeba i časem splatí ten dluh. 😉 Tedy, já pevně doufám, ale mám dojem, že to ona snad ani nechce, splatit.

V pátek mě čekala zkouška z vína. Terka mi ale ve čtvrtek večer volala, ať jdeme ráno před Desigual na seminaked party. Mělo to být od devíti a my se dohodly, že si dáme sraz v půl osmé na Westbahnhofu a dorazily jsme tak kousek před osmou. Bylo tam cca sto lidí a my doufaly, že třeba to na nás vyjde. Abyste pochopili princip (jelikož určitě za se za nedlouho bude nějaká i v Praze 😉 ), pokud se svléknete do spodního prádla a jste v první stovce, můžete si vzít v obchodě jeden vrchní a jeden spodní díl oblečení úplně zdarma. Bohužel to na nás nevyšlo. Byly jsme asi stotřicáté, ale aspoň jsme se nemusely svlékat. 😉 Ovšem, neřekla bych, že akce měla takový úspěch jako v Čechách, on si totiž v Rakousku ten kabát za 4000 může dovolit daleko více lidí. Když už jsme tam ale byly, tak jsme se mrkly i do dalších obchodů, kde začínaly slevy,  a hned bych si určitě tak deset věcí koupila. O:) Každopádně mi bylo špatně z té zkoušky a tak jsme se s Terkou dohodly, že uděláme u mě na koleji tu Case Study pro ten předmět s čárovými kódy a já pak pojedu do Klosterneuburgu na tu zkoušku, Jak jsme to psaly, tak mi bylo čím dál tím hůř. Tomáš mi ještě napsal, jestli pojedeme spolu na zkoušku a tak jsme se sešli docela brzy a do Klosteru dorazili chvilku před třetí a dokonce i správně (na můj popud) vystoupili. Zkouška byla od čtyř a já samozřejmě, jak to tak bývá, postupně zjišťovala, že vlastně nic nevím. Po rozdání testů mi ale bylo ještě hůř, zjistila jsem totiž, že na žádnou otázku nevím stoprocentní odpověď a tak mi teď nezbývá, než se modlit. Po návratu z Klosteru mi pořád, překvapivě, bylo špatně. Nevím, jestli na mě dosedl fakt, že to stále nejsou všechny zkoušky, nebo že tu mám jen týden už a stále nevím výsledky tolika věcí. Musela jsem na vzduch. A tak jsem vyrazila, prošla se podél řeky a pak navštívila Terku v práci, která mi volala, jestli se nechci stavit. A tak jsem dostala bagetu zdarma i s pitím. A mňam. Procházkou i bagetou jsem si zlepšila náladu a dnešním dnem jsem se opět mohla směle vrhnou do učení. 🙂 

Nevím, jak to bude s příštím příspěvkem, když se mi poslední dobou tak moc nechce, ale pokusím se ho dodat ve středu večer/čtvrtek v průběhu dne. 🙂

Reklamy

One thought on “Posledních pár (tý)dnů

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s