Posledních pár (tý)dnů

Stydím se. Už od minulého pátku chci na blog přidat, co se událo a neudálo a nejsem schopná! Přemlouvání sebe sama nefunguje, stejně jako výmluva, že když to tu budu psát, tak se nebudu muset učit. A věřte nebo ne, já se raději učila (rozumějte četla si přednášky). Ale když už tu jsem, začnu pěkně od podlahy, tam, kde jsem minule skončila a jestli to tu někdy dočtete na konec a nepadnete nudou nebo únavou, dejte mi vědět. 😉

Tak tedy, v úterý před čtrnácti dny (to je docela síla, co?) bylo jediné, co za ten den opravdu bylo – přednáška. Konkrétně z balení potravin, z čehož mám zkoušku tuto středu. Ať je v tom trochu bordel. 😉 Překvapilo mě, kolik lidí nemělo stažené přednášky a obrátilo se na mě, jestli ty přednášky náhodou nemám. A já je úplnou náhodou mám. Takže jsem se rozesílala na všechny strany (a třeba si trochu zvedla karmu 😉 ).

Ve čtvrtek byla opět přednáška, ale už aspoň nebylo takové vedro. Opět balení potravin a pán byl tentokráte docela zábavný. Jen mě vyděsil tím, jak bude test vypadat. Holky, se kterýma jsem dělala müslityčky hrozně řešily, jak si rozdělíme prezentaci. Nakonec bych řekla, že to dopadlo celkem fajn, jelikož já neprezentovala a ony ano. 😉 Čímž se dostávám k pátku, Měla jsem ten den test z těchto laborek, kdy jsem si jednu otázku (ze tří) blbě přečetla, takže tam mám totální blbost. A u dalších dvou mi klasicky něco chybí a rozhodně tam nemám všechno… Výsledek bohužel ještě nevím, což je celkem smutné, když za týden odjíždím, že? A pak probíhaly prezentace a následně ještě degustace výrobků, protože se nevyráběly jen müslityčky, ale i chléb, hořčice, gumídci, pralinky a zmrzlina a také těstoviny. Odpoledne mě pak čekala exkurze do Klosterneuburgu, do výzkumného vinařského ústavu. Kde vína dělají, ale také zkoumají apod.

Dali jsme si sraz s Tomášem, abychom tam jeli společně, nakonec se nás tam jako erasmáků sešlo ovšem daleko více. Ovšem jak jsme tak jeli autobusem směr Klosterneuburg, nikdo najednou nevěděl, kde vystoupit. Vystoupili jsme všichni na konečné a ne úplně šťastně. Tomáš celou dobu prohlašoval, že jdeme úplně blbě, že musíme jít na druhou stranu a nějak ho ani nepřesvědčili dva až tři místní lidé, kterých se ptal, jak se k ústavu dostat. Naštěstí jsme ty lidi poslechli a šli dle jejich rad a ne Tomášova vnitřního „pudu“. Když jsme dorazili, někteří už tam byli. Byl tam i Řek, kterého jsem poprvé poznala v Blue Baru, kde jsem byla s Ivou někdy v únory, či kdy to bylo a já si nepamatuji jeho jméno. Pořád. Teď už se ho logicky ptát nebudu. Každopádně se se mnou z neznámých příčin chtěl bavit a když jsem mu i na třetí otázku odpověděla, že se omlouvám, ale že ani to opravdu netuším (copak já vím, kdy budeme končit, kdy budeme degustovat a jaká čísla autobusů jezdí z Klosterneuburgu), raději konverzaci se mnou vzdal. 😉

Pak si nás vzal na starost pán na z přednášek a nejprve nás posadil do velké místnosti, něco mezi laboratoří a zasedačkou a my si shlédli film o Klosterneuburgské vysoké vinařské škole.Kdybyste náhodou váhali, že si nejste jistí, že něco takového existuje, tak vězte, že existuje a podle filmu je to nejlepší vysoká škola na světě. 😉 Poté jsme se odebrali na exkurzi. Která byla zajímavá, ale ke konci už se stávala nudnou. 

Obrázek

Všichni vzorně poslouchají

Obrázek

Staré láhve od vína (co tam dělali, nám nikdo neřekl a v zájmu zachováni zdraví klosterneuburgských vinařů doufám, že to všechno nevypili v jeden den nebo i týden 😉 )

Obrázek

Vinařské stroje a strojky, cena se pohybuje v řádech desetitisíců eur.

Obrázek

Zrání v dubových sudech

Obrázek

Sklenky na degustaci připraveny, jde se na to. 😉

A teď k degustaci. Někteří už to ví, někteří ne. Rozhodla jsem se cca před měsícem, že rok pít nebudu. Žádný alkohol a hodlám to vydržet. Takže degustace vína byla jedna velká hrůza. Né, že bych normálně vínu nějak holdovala. Ale ještě jsem se k němu údajně nepropila a tak mi povětšinou nechutná. Takže jsme nejdříve měli šampáňo, které jsem poctivě vyplivla do připraveného kelímku a poté si vypláchla ústa vodou. A tak jsem to dělala s dalšími asi pěti vzorky vína. Nebyla jsem ale jediná, bych ráda podotkla, takže jsem se necítila tak divně a trapně. Smutné na celé věci ovšem je, že jsme měli i ledové víno, které bylo opravdu sladké a já ho musela vyplivnout. U ostatních vín mi to nevadilo, bílá mám raději než červená a tak mi jich bylo trochu líto, obzvláště když nám dávali speciály například se silnou chutí broskví (já to tam tedy necítila) nebo meruněk. U dvou červených, archivních a supertrpkých vín jsem ale byla ráda, že plivu a nepiju. Vážně. 😉 Nakonec jsme to ukončili a já se mohla rozjet dom. Vyšla jsem před ústav, kde byla zastávka autobusu a koukala, jestli náhodou nejede do Vídně. Jako na potvoru ne. Pak se ze dveří vyvalil Tom a optal se mě, jestli čekám na něj. Když jsem odvětila, že nevím, jestli mám, řekl, že ne, že jede se svým kamarádem Rakušákem, že ho vezme autem. Ale pro mě už místo nemají. Tak jsem jsem mu popřála pěknou cestu a připojila se k Američankám, které na svých iPhonech našly cestu k nejbližší zastávce, odkud jezdí bus do Vídně. Cestou jsem s nimi také vedla rozhovor na všemožná témata a dozvěděla jsem se, že ony zkoušku z tohoto předmětu nepotřebují. Což mě jen popudilo, protože to vypadá, že tu zkoušku tam snad potřebuji jen já. 😉 Ve Vídni jsem se s nimi rozloučila a jela domů. Věděla jsem, že bych se měla začít učit právě na ta vína a vážně se mi nechtělo. 😉

V sobotu jsem se šla projít ven, jen tak, abych se nemusela učit, samozřejmě. Nikam cíleně a tak jsem se jen prošla okrajovými částmi Vídně, jako kdybych se procházela v Praze třeba na Žižkově. 

V neděli jsem se snažila uklidit a podpořit Kazašku, která si usmyslela, že udělá typickou kazašskou studenou polévku. Nakonec na to padlo asi milion mých surovin a jen její salám, který tam hodit prostě musela a pak mě nutila to sníst a okomentovat, Tak co jsem asi mohla říct? Nejdřív jsem jí řekla, že to je zajímavé ale, když to bylo bez toho salámobuřtu, tak to bylo vážně dobré. Polévka se sestávala z kefíru, špetky soli a trochy vody nakrájené okurky, vařených brambor a trochy pepře. Podle Kazašky tam bezpodmínečně patří i ten salám, ale bez něj to bylo daleko lepší. 😉

V pondělí jsem měla nový předmět. Sešlo se nás tam opravdu spousta a pán měl starosti, abychom se vešli. Ve zkratce byl celý předmět o čárových kódech. Výstupem z předmětu je Case Study z exkurze, co nás čekala v úterý. Každopádně, pán vypadal jako typický Rakušák. Navíc, on žije už asi desátým rokem v Moskvě a do Rakouska lítá jen občas a asi jen učit. Každopádně, byl milý a řekl nám, že pokud bychom chtěli nějaké moc dobré uplatnění, že má spousty kontaktů a že mu jen máme poslat životopis. Škoda, že jeho kontakty jsou rozmístěné jen po Rakousku a Rusku, to pro mě není úplně lukrativní oblast. 😉

A k exkurzi, univerzita nám zaplatila autobus a my se tak mohli v úterý ráno směle vydat za Vídeň do centrální skladu čerstvých nebo pak i trvanlivých potravin. Na místě nás rozdělili na dvě skupinky, německy a anglicky hovořící. Jako první jsme šli do skladu s čerstvými potravinami, což byla obří lednice, kde pánové jezdili na těch vozejčkách, nabírali palety a převáželi je do jiné části skladu a tak pořád dokola.

Obrázek

 

Pán na vozítku. Zajímalo by mě, jestli se jim splnil dětský sen, řekla bych, že si mnozí přáli takhle drandit celé dny. 😉

Když jsme si to prohlédli a pořádně vymrzli, počkali jsme na druhou skupinu a jeli do skladu trvanlivého zboží. Tam se mi to líbilo o něco více. Fascinovalo mě, kolik věcí tam měli. Říkali nám, že týdně se tam otočí věci za 800 miliónů eur, ale je dost možné, že si to nepamatuju úplně správně, tu cifru. 🙂

Obrázek

Třídící systém, podle kódů se rozřazuje k jednotlivým filiálkám, podle aktuální potřeby, kterou filiálky nahlásí.

Exkurze byla rozhodně zajímavá. Celá ta společnost, co vlastní ty sklady, to skladuje pro Billu, Penny a Merkur, tedy řetězce supermarketů v Rakousku. Ostatní řetězce mají své vlastní sklady a asi i podobný systém. Skončili jsme tam asi v jednu a já se mohla jít opět učit ta vína. Tak jsem se učila i ve středu i ve čtvrtek, kdy tu byl státní svátek, opět.

Ve středu šla Kazaška poprvé do své práce, Nedělá tam úplně legálně, ale aspoň dělá. 😉 Byla tam od čtyř do dvanácti a za hodinu má cca 7 €. Pak si ve čtvrtek stěžovala, že tam panuje rivalita apod., že se s ní někdo nebavil, ale zatím to zvládá, a třeba i časem splatí ten dluh. 😉 Tedy, já pevně doufám, ale mám dojem, že to ona snad ani nechce, splatit.

V pátek mě čekala zkouška z vína. Terka mi ale ve čtvrtek večer volala, ať jdeme ráno před Desigual na seminaked party. Mělo to být od devíti a my se dohodly, že si dáme sraz v půl osmé na Westbahnhofu a dorazily jsme tak kousek před osmou. Bylo tam cca sto lidí a my doufaly, že třeba to na nás vyjde. Abyste pochopili princip (jelikož určitě za se za nedlouho bude nějaká i v Praze 😉 ), pokud se svléknete do spodního prádla a jste v první stovce, můžete si vzít v obchodě jeden vrchní a jeden spodní díl oblečení úplně zdarma. Bohužel to na nás nevyšlo. Byly jsme asi stotřicáté, ale aspoň jsme se nemusely svlékat. 😉 Ovšem, neřekla bych, že akce měla takový úspěch jako v Čechách, on si totiž v Rakousku ten kabát za 4000 může dovolit daleko více lidí. Když už jsme tam ale byly, tak jsme se mrkly i do dalších obchodů, kde začínaly slevy,  a hned bych si určitě tak deset věcí koupila. O:) Každopádně mi bylo špatně z té zkoušky a tak jsme se s Terkou dohodly, že uděláme u mě na koleji tu Case Study pro ten předmět s čárovými kódy a já pak pojedu do Klosterneuburgu na tu zkoušku, Jak jsme to psaly, tak mi bylo čím dál tím hůř. Tomáš mi ještě napsal, jestli pojedeme spolu na zkoušku a tak jsme se sešli docela brzy a do Klosteru dorazili chvilku před třetí a dokonce i správně (na můj popud) vystoupili. Zkouška byla od čtyř a já samozřejmě, jak to tak bývá, postupně zjišťovala, že vlastně nic nevím. Po rozdání testů mi ale bylo ještě hůř, zjistila jsem totiž, že na žádnou otázku nevím stoprocentní odpověď a tak mi teď nezbývá, než se modlit. Po návratu z Klosteru mi pořád, překvapivě, bylo špatně. Nevím, jestli na mě dosedl fakt, že to stále nejsou všechny zkoušky, nebo že tu mám jen týden už a stále nevím výsledky tolika věcí. Musela jsem na vzduch. A tak jsem vyrazila, prošla se podél řeky a pak navštívila Terku v práci, která mi volala, jestli se nechci stavit. A tak jsem dostala bagetu zdarma i s pitím. A mňam. Procházkou i bagetou jsem si zlepšila náladu a dnešním dnem jsem se opět mohla směle vrhnou do učení. 🙂 

Nevím, jak to bude s příštím příspěvkem, když se mi poslední dobou tak moc nechce, ale pokusím se ho dodat ve středu večer/čtvrtek v průběhu dne. 🙂

Reklamy

Hochschwab

Konečně jsem sama sebe přemluvila k napsání dobrodrůža, které se odehrálo v neděli. Terka mě přemluvila (podle jejích slov musí pořád někoho přemlouvat… 😉 ), abych se neválela doma (což mi jde a u toho se i vymlouvám na učení, což mi jde ještě lépe). Bavily jsme se o tom už asi dva dny předem, kdy se mě zkoumavě přeptala, jestli zvládnu čtyři hodiny tam a čtyři zpět. Tak jsem jí na to řekla, že tak dlouho jsem snad nikdy nešla, ale že tedy jdu do toho. Říkala jsem si, že přeci nejsem taková lemra, abych to neušla.

A tak jsme se v neděli sešli v 7 ráno na Gersthofu, což je u školy, dostat se tam mi trvalo asi půl hoďky a to jsem si myslela, že mi ten bus ujel. Protože když jsem v 6:15 došla na zastávku, nikde nikdo a na tabuli taky nic. Neujel, a stejnak jsem tam byla první, což je u mě divný – myslím na místě srazu. 😉 Jeli jsme do hochschwabského pohoří tedy ve složení Terka, Markus (její přítel – Rakušan) a Patrice (ničí přítel – Francouz). A protože Patrice jel do Vídně na stáž autem, využili jsme toho. Do Hochschwabu jsme jeli asi dvě hodiny a půl. A já byla navigátor, což ještě, že to měl Patrice rozepsaný po ukazatelích, jelikož já bych mu stejnak moc neporadila.

Když jsme dorazili, vystoupili, tak jsem se rozhlédla, takříkajíc zrekognoskovala terén a usoudila jsem, že to nebude tak hrozný a že pohoda a hlavně to bude určitě kratší než čtyři hodiny. Patrice nám dal s Markusem i brýle, jestli je nechcem (jasně, že chcem!) a mohli jsme vyrazit.

První pohled po výlezu z auta.

První pohled po výlezu z auta.

Druhý pohled po výlezu z auta a zrekognoskování terénu.

Druhý pohled po výlezu z auta a zrekognoskování terénu.

Odtud jdeme a až úplně nahoru. (V mých myšlenkách - pohoda, pff...)

Odtud jdeme a až úplně nahoru. (V mých myšlenkách – pohoda, pff…)

Vyrazili jsme celkem rychlým tempem, kdy já šla vpředu s Patricem a dohadovali jsme se, co je nejlepší volnočasová aktivita. A za námi šli Terka s Markusem. Cesta vedla nejdřív pěkně po rovince a v mé hlavě se zrodila představa, jak to bude v pohodě, že celou dobu k hoře půjdem v podstatě po rovince a pak až přijde Hochschwab a to už bude jen třeba 5 km nahoru stoupák. Ha ha (klidně se mi smějte, že jsem tak naivní, jelikož vážně jsem), asi po půl hodince jsme přišli k prvnímu ukazateli, který tvrdil, že cesta bude trvat 4,5 hodiny. To mě lehce zarazilo, ale v mé hlavince stále přetrvávala ta krásná představa. 😉 Pořád čekáte, kdy se rozplyne. nebojte, už to tu bude.

Od ukazatele jsme začali stoupat – kdybych řekla, že mírně, tak bych lhala – do nebeských výšin. Chvíli jsem zachovávala tempo s Patricem, ale ten šel tak, že snad musel mít v zadku vrtulku. Já vždycky o kousek povylezla, sluníčko pražilo z pravé strany a bylo mi hrozný vedro a po cca dvou kilometrech mě začaly bolet i nožičky (a jsem bolestín, jo!) a pak musela odpočívat. Takhle to chvilku šlo pořád dokola a já si v duchu nalhávala, že to za chviličku skončí. Navíc, šli jsme vyschlou řekou, která teče jen na jaře a na vápencovém podloží a ty obroušený šutry po sobě hodně klouzaly. Došli jsme pak k chatě, kde seděli tůristi a pili pivo. A od té doby jsem měla chuť na pivo, i to jejich hnusný, rakouský. Po této planince jsem, opět naivně, očekávala, že se povrch trochu narovná a my k tomu Hochschwabu teda dojdem a pak polezem nahoru. Opět ha ha (a půlhodninový výsměch mé osobě).

A pak jsme (já s jazykem na vestě) o hoďku a půl později dorazili k prvnímu sněhu. Byla jsem nadšená! Tolik sněhu na jednom místě jsem totiž letošní zimu vážně neviděla. I když jsem do něj chtěla zabořit hlavu, odolala jsem a dala si jen krapet sněhu na hlavu.

Vápencové podloží a koryto vyschlé řeky. To už jsme vystoupali notný kus a já měla už jazyk ne na vestě, ale pod vestou.

Vápencové podloží a koryto vyschlé řeky. To už jsme vystoupali notný kus a já měla už jazyk ne na vestě, ale pod vestou.

Jako pohlednice, což jen znamenalo, že můj opalovák nebude zvládat.

Jako pohlednice, což jen znamenalo, že můj opalovák nebude zvládat.

Cestou necestou, ta rozmazaná tečka vzadu (teda vepředu) je Patrice

Cestou necestou, ta rozmazaná tečka vzadu (teda vepředu) je Patrice

První sníh! V tu chvíli jsem ho milovala...

První sníh! V tu chvíli jsem ho milovala…

A tak jsme pokračovali dále. A mě už vážně bolely nožičky. Když jsme došli za prudkého stoupání k prameni ledové vody, naplnila jsem si flašku až po okraj a skoro jí na místě vypila. Pak jsme si o kousek dál udělali pauzu a mně se už trochu dělalo mdlo z toho, že ještě dvě hodiny na vrchol. No, nebyl čas váhat, a tak jsme se vydali dále. Teď přichází část, kdy mě začal sníh rozčilovat. Protože jsme ťapali jen v něm a docela nás to zpomalovalo. Nohy se propadaly a já byla čím dál tím otrávenější. Hlavně sama ze sebe, že prostě nejdu tak, jak jsem si představovala. Že mám pocit, že budu mít infarkt s každým ušlým metrem a že mi brzo nohy upadnou.

Každopádně to zkrátím, s jazykem, který jsem za sebou už tahala jsem tam nakonec vyšla. Tedy, Terka se mě ptala (poněvadž já musela vypadat fakt hrozně), jestli nechci zůstat pod Hochschwabem, ale tak safra, když už jsem vylezla tak vysoko, tak i těch zbývajících cca 500 metrů dojdu. A jsem ráda, že jsem to zvládla. Má první dvoutisícovka. A rozhled byl famózní. 🙂

Všude sníh, za chvilku to začalo být krapet otravné O:)

Všude sníh, za chvilku to začalo být krapet otravné O:)

Ale láká to, že? Lehnout si...

Ale láká to, že? Lehnout si…

Posledních několik desítek (pro mě stovek) metrů na vrchol.

Posledních několik desítek (pro mě stovek) metrů na vrchol.

Výhled. 🙂

A ještě jednou panoramata!

A ještě jednou panoramata!

Naobědvali jsme se a byl čas vydat se zpět. Na to jsem se těšila, jelikož jsem si říkala, že mě nohy nebudou tolik bolet… 😉 Pravda, nebolely tolik, ale jakože nejpříjemnější to taky nebylo. Hlavně v těch spodnějších částech, kdy už byl zase ten vápenec. Z Hochschwabu jsme ovšem jeli, ne šli. Ano, čtete správně. 😉 Klouzali jsme se po zadku skoro ve všech sněhových částech… rychlejší cesta dolů. Sice mi zadek pak půlku cesty mrzl, ale bavilo mě to. Než mi teda ten sníh nenapadal i do bot a já nečvachtala jako kachna.

Poslední fotka, než mi začaly upadávat i ruce, jakože jsem tam fakt byla...

Poslední fotka, než mi začaly upadávat i ruce, jakože jsem tam fakt byla…

Poslední dvě hoďky dolů jsem šla snad jen ze setrvačnosti. Skoro až úplně dole jsme narazili na pána, který se vydal do Alp a nějak neodhadl své síly a skončil trochu někde jinde, než měl auto. Tak ho Patrice hodil k jeho autu a zlepšil si karmu. 😉 Ještě předtím nám tedy rozdal jogurtovou bublaninu, mňamkááá!

Jak jsme ťapali tam…

Hochschwab, 8621 Sankt Ilgen, Rakousko

 

Patrice mě vysadil mezi Pilgramgasse a Margaretngürtlem, tedy na zeleném metru. Když jsem vylezla z auta a udělala pár kroků, cítila jsem se jako zbitej pes. Bolela mě kolena, svítila jsem do prostoru svými nově získanými spáleninami a ještě jsem se vlekla jako bezdomovec po šesti pivech. Pak přišlo moje rozhodnutí, že blíž bude určitě Margaretengürtel. Nakonec byl dvakrát tak daleko. Doškobrtala jsem se tam, posadila na nejbližší lavičku a doufala, že dojdu na kolej. Když přijelo metro, viděla jsem si své vlasy, které vodou ze sněhu (a z vápence) neuvěřitelně ztvrdly a můj účes připomínal Einsteina zasaženého elektrickým proudem. Čehož si všimli i dva Slováci, kteří zrovinka jeli tím samým metrem. Jeden si druhému stěžoval, jak těžký má život, a ten druhý do něj drcnul a ukázal na mě. Pak prohlásil, že takhle vypadá těžkej život. Smutné, že? 😀

Na kolej jsem došla, dokonce jsem jela i výtahem a pak se po sprše jen svalila na postel a usnula. na ramenou se mi udělaly fešné puchýře. 😉 Sečteno a podrtženo, vysokohorský turista ze mě asi nebude. 😉

Horko pořád

Od úterka se toho moc neudálo, a na včerejšek budu dělat samostatný příspěvek. Zkusím ale zapátrat a zalovit v paměti a třeba ze mě něco chytrého a vtipného (haha, myslíte si a já vás chápu 😉 ) vypadne.

V úterý jsem, jako ostatně teď téměř pořád neměla školu. Věděla jsem jen, že další den mám prezentaci a že bych si jí třeba před tím, než to odříkám před ostatními, mohla přečíst. No, nestalo se tak. Místo toho jsem řešila problémy Kazašky, kdy se jen dokazuje, že ona s tou svou důvěřivostí asi daleko nedojde. A o co jde?

Hledá si teď ve Vídni byt, přeci jen, je to levnější, než kolej a hlavně pak pohodlnější, když má někdo přijet apod. A tak našla byt, 2+1 úplně v centru jen za 400 €. Tolik si myslím, že by člověk neplatil ani v Praze. Každopádně, nepřišlo jí divný, že tam ta nabídka je hned několikrát a nejstarší už někdy z před čtrnácti dní. Tak napsala tomu chlápkovi, co to nabízel, že má zájem, a nic víc. On se ani neptal, kdy se chce nastěhovat a tak, napsal jí, že je dlouhodobě v zahraničí a že jí klíčky pošle, pokud mu pošle kopii pasu, číslo kreditky a spoustu dalších jiných věcí. A co udělala Kazaška? Všechno mu poslala. 😉 On jí ještě pak poslal, že musí mít zálohu na ty klíče a že jí pošle účet, kam má poslat 800 €. Což byla první věc, která se jí nezdála. K tomu si našla na internetu kamarádku, která tomu chlápkovi psala taky. A dostala úplně stejný mail, takže napsala Kazašce, že to je spam/podvodník/hnusáknejvětší a ať mu nic neposílá. Jenže pozdě že jo, poslala o sobě všechno, krom těch peněz. A pak se jen otočila na mě, a ptala se, co má dělat. Poradila jsem jí zavolat do banky a zajít na policii, a to je asi tak jediné co zmůže. Takže zavolala, došla na policii a bylo. Člověk s ní zažije adrenalinu, to vám řeknu. 😉

Ve středu jsme měli prezentace. Pán byl hodnej a milej a vůbec mu nevadilo, že to jen čtu, místo abych opravdově prezentovala… Řekl nám na konci, že jsem super a úžasné (byly jsme tam samé holky) a známky nám dá cobydup. A začalo být vedro ve Vídni. Sluníčko teď praží pořád a můj krém to nezvládá a nebo já jsem jantar a neumím se mazat…

Ve čtvrtek se nedělo tak nějak nic, až na extempore s Kazaško, opět. 😉 Půjčila si od slovenské rodiny (stále nevím, jak k nim přišla, ale byla u nich na Vánoce a tak) 5000 €, aby mohla prokázat na úřadě v Rakousku, že má na to, žít tu. Jenže, převedli jí to někdy v únoru a ona od té doby kupovala, co viděla. Tak není divu, že jí z toho na konci května zbylo jen 3000 €, tak musela jít za jinou paní, se kterou se zná a půjčit si od ni 2000 €. A teď nastává ta situace, kterou řešila. Slovenská rodina i ta paní to chce vrátit do týdne. od čtvrtka. Takže prekérka. Nejdřív se ptala mě, jestli náhodou nemám 2000 € na půjčení (samozřejmě je nosím po kapsách) a když jsem jí řekla, že vážně ne, volala jako šílená domů a řešila to s maminkou. Zatím je to ve fázi, že nikdo neví co a jak, kdy jí slovenská rodina řekla, že chtějí 3000 € hned a zbylé 2000 € maximálně o 14 dnů později. Zatím je to stále ve fázi řešení a celkem mě zajímá, jak se to nakonec vyřeší. A aspoň poučení je, že velké částky si nikdo nemá půjčovat ani je nikomu půjčovat. 😉

V pátek jsem samozřejmě měla vína, ovšem pán, co je bude zkoušet tam nebyl, abych se ho zeptala, jestli mě teda vyzkouší dřív, což bych dost nutně potřebovala. Jinak jsem viděla, že tento druhý pán (co vlastní vinici a spoustu cen za skvělá vína, která produkuje) to zas tolik nehrotí, tak doufám, že to bude lehká zkouška.

V sobotu jsem se rozhodla, že se dojdu mrknout na zámeček, který je asi 5 km za Vídní. Ve vesnici, i když teď je to z části satelitní městečko, která se jmenuje Vösendorf.

Co se zámečku týče, je dějištěm asi milionu svateb. Když jsem tam byla já, se mrknout, samozřejmě tam ty svatby byly, a hnedle dvě. 😉 Zámek je nově opravený, dovnitř se z důvodu svateb nemůže a parčík v okolí je hezčí. Hlavně bylo krásně, takže jsem si cestu užila, trochu se připálila a bylo mi fajn. Nikdo mi do ničeho nekecal a já se tak mohla dvakrát v klidu ztratit. 😉 Potkala jsem ale i vyhřívající se želvu v říčce a spoustu skokanů, kteří zněli, jako topený koťata. Takhle si kvákání fakt nepředstavuju. 😉

Obrázek

 

V pozadí nevěsta, aby bylo jasno. 😉

Obrázek

Kolem dokola je vodní příkop, romantika no.

Obrázek

Ještě zezadu.

 

Dnes jsem se oddala úklidu a praní. Kluk, co pral přede mnou sušil dlouze, a tak za mnou pak přišla muslimka, co měla prát po mně a jestli bych si to prádlo nemohla vyndat, že ona si to vypere a já počkám, než se sušička uvolní. Tak jsem jí řekla, že ne. Ona se pak po hodině naštvala, došla pro tašku a klukovi ty zpola usušené věci narvala zmuchlané do té tašky a ukázala, že si to už do té sušičky můžu strčit… Strčila a teď se o své věci bojím. 😉 Za chvilku tam jdu a přinejhorším se s ní zhádám. 😉

Když jste nakažliví, tak…

Ano, přiznávám se, jsem nakažlivá. Byla jsem před dnem i dvěma a ještě pár dní určitě budu. To, jestli mám „jen“ nachlazení nebo i něco víc, zatím nevím a pořád čekám, kdy udeří vlna té pořádné nemoci. A klidně si všichni můžete myslet, že jsem bolestín, ale nemyslím si, že jsem.

Každopádně, od tý doby, co chodím a kašlu, pčíkám a posmrkávám tu nebyla uklízečka. Což je docela smutný, vzhledem k tomu, kolik bordelu Američanky vyprodukujou, a věřte mi, že tuny. Myslím si, že za to může to, že jsem jí potkala na chodbě a hlasitě jsem si asi dvakrát po sobě pčíkla a pak ještě několikrát zatroubila do kapesníku. Řeknu vám, s takovým znechucením se na mě nikdo dlouho nedíval. A teď jí podezírám, že už asi nikdy nepřijde… Tak dobrý, tak to v kuchyni všechno shnije a zas se nám tam budou procházet mravenci, no big deal, že? 😉

Jenže, dneska jsem smrkala při dělání si čaje a Američanka, která mě jinak ani nezdraví (už jsme obě přešly do módu pohrdavého a znechuceného mlčení) si zhluboka ve svém pokoji povzdychla a pak zabouchla dveře, ačkoli si myslím, že má normálně fóbii ze zavřených dveří, protože i když je na záchodě, tak dveře jen přivírá a normálně nás obšťastňuje svou dávkou techna po celé odpoledne a noc s pomocí otevřených dveří a maximem decibelů. Když jsem si dnes šla dělat další čaj a (překvapivě!) znovu smrkala, tak se mě zeptala, jestli bych mohla smrkat a být ill hlavně u sebe v pokoji…! Vyvalila jsem oči a nezmohla se na víc, než na to, že „I will try to…“ a po zalití čaje jsem se odplížila zpět do pokoje. 

Došla jsem ovšem teď k názoru, že buď jí nakazím a nebo vyženu tak, že se sem bude vracet jen z cest na jeden den přespat… To, že mám rýmičku a kašlík neznamená, že se budu vyskytovat jen v pokoji aby ona byla všeho ušetřená. Obzvláště, když jí ostatní nezajímaj a ty párty dělá a dělá… dál a hlasitěji… pff…

Ale k událostem uplynulých dní. V pátek jsem jela s návštěvou do Primarku (vděčný to cíl mnoha rodin s kočárky) a jak to tak vypadalo, v pátek si snad polovina Rakouska vzala dovolenou, aby mohla pak jet nakupovat, či co. Lidí bylo mraky, v Primarku fronta ke kabinkám dlouhá jako blázen, takže bylo rychlejší a pohodlnější prostě odhadovat velikost a vzít si to. 😉 Nakonec jsme pořídily veskrze co jsme chtěly a jely na kolej. Na koleji jsme se najedly a já návštěvu pak vyprovodila na bus. Pak jsem ještě trávila chvíle v jiném nákupním centru a s Kazaškou, která mi prostě dělá ostudu, si myslím. Už asi budu navždy nakupovat jen sama, či co… O:)

V sobotu přijeli rodičové. A ne sami tedy. Já vzorně (což se u mě jentak nevidí) čekala již od 9:00 (čas příjezdu oznámený mailem) na konečné metra, kam tedy měli zajet. Smutný fakt, že přijeli až v 10:20 mě rozčílil, ale tak co nadělám. Obešli jme pak postupem dne snad všechny památky ve Vídni. Šli jsme na výstavu do Hofburgu, která byla vážně krásná, ale na můj vkus opravdu dlouhá. Ke konci si myslím, že to už všechny nudilo. 😉 Kazaška původně chtěla jít s námi, aby se přesvědčila, že mí rodiče nejsou masoví vrazi nebo podobné věci a že pak tedy může s klidným srdcem jet na návštěvu do Prahy. Jenže, onemocněla a šla se domů léčit. Pak se jen s naší skromnou skupinkou setkala při odjezdu a rozdala dárečky a zase šla domů trpět. Já rodiče vyprovodila (abych měla jistotu, že se nevrátí 😉 ) a pak si spokojeně jela zpět domů a teď mám jídla, že nevím co s ním. 😉 Myslím, že to budu jíst ještě za týden, a když jsem dneska dojídala ty špagety, co jsem ve čtvrtek uvařila, tak jsem si říkala, jestli pak náhodou nebudu trávit noc na záchodě. Zatím nic, ale přichází to tak za šest hodin, tak uvidíme… O:)

Dneska jsem měla v plánu se učit, ale jak vidíte, oddaluji to, jak se dá… Ale teď už jdu fakt na to. Tedy, jen co si přečtu všechny ty příspěvky nových inženýrů na Facebooku. 😉