Nacht der Kirchen mimojiné

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřispívala, ale nedokázala jsem k tomu najít sílu ani motivaci. Každopádně o to delší bude tento příspěvek a myslím, že se z něj vyklube i extrémní hejtpost.

Tak Donauinsel v pátek jsem stihla a dojela jsem až na samý konec! 😉 Bylo to super, ke konci už teda hodně foukalo a na úplném chvostu ostrova byl přístav a jinak nic. Tedy, pravda, občas i nějaký ten zbloudilý cyklista. Hlavně z tohoto místa bylo už téměř vidět letiště, takže jsem chvilku seděla a kochala se přistávajícími letadly. 

Obrázek

Konec ostrova, fučelo opravdu úplně neskutečně…

 

A, můj timemanagement tak trochu opět zklamal. Totiž celá cesta až k cípu byla dlouhá 26 km a nějak mi nedošlo, že mi to bude asi i dlouho trvat (no, jo, blbec…). Každopádně jsem dorazila na kolej místo v pět až ve tři čtvrtě na šest. Čekala jsem chviličku, jestli se mi lidé, kteří slíbili, že se mnou půjdou, ozvou, ale když mi volala jen Terka, že se omlouvá, tak jsem to zabalila a šla sama. A vlastně to bylo super rozhodnutí. 

Chvilku to vypadalo na déšť, ale nějak se Vídni vyhnul. První v mém smělém plánu byl ruský ortodoxní kostel. Dojela jsem tam městskou linkou vlaku. Chvilku jsem to hledala, ale můj orientační smysl tentokrát opravdu perlil a já to našla a hned napoprvé! Chvilku jsem se jen kochala vnějškem a rozhodla se, že do té Moskvy jednou pojedu. A ideálně i do Petrohradu. Pak jsem zašla dovnitř, protože neumím číst, tak jsem vlezla nejdřív do nějakých soukromých prostor, pak jsem logicky zase vylezla… co mě překvapilo a doposavad to nechápu, bylo, že kostel byl dvoupatrový. Dole zpíval sbor, ale blíž jsem se nedostala, jen k zavřeným dveřím. A když se budova obešla, a vystoupalo se po schodech, byla tam kaple. Na zdech byly různě rozmístěné ikony a protože tam na mě hulákal nějaký chlápek, že si kostel nesmím fotit, tak se mi povedla jen jedna fotka vnitřní kaple.

Obrázek

Zvenku při příchodu. 😉

Obrázek

Rozmázlá kaple (v pozadí se zvedá chlápek, kterýmu se kdovíproč nelíbilo, že fotím)

Obrázek

Po schodech nahoru až do kaple…

 

Ještě něco krapet z historie kostela.byl postaven 1893 – 99 podle návrhu Grigorije Ivanoviče Kotova. Katedrála/kostel je zasvěcená svatému Mikulášovi a byla vysvěcena 1899. Znovu opravena byla v roce 2008.

Dalším kostelem na řadě byl arménský ortodoxní kostel. Ten mi s hledáním dal trochu více zabrat (to je tak, když si řeknete, že si cestu k těm osmi kostelům budete pamatovat…), každopádně mě krapet zarazilo, že je domě. Vím, že v Praze jsou modlitebny v domech běžně, ale tady mě to překvapilo. Co bylo hezké a pro mě trochu rozpačité, dostala jsem svíčku u vchodu a tak jsem jí pak zapálila. 

Obrázek

Vchod do „kostela“

Obrázek

Arménský nápis na dvorku u kostela

Když jsem byla uvnitř, tak právě probíhala mše, tak mi bylo opravdu hloupé fotit. Ale kostel i lidé působili hrozně milým dojmem, a bylo to celkem příjemné, až na to kadidlo. Jen si myslím, že tušili, že tam nepatřím, všichni měli uhlově černé vlasy. 😉

A také trochu k historii tohoto kostela. Arméni ve větším počtu žili ve Vídni už od 17. století. Ale až v roce 1912 se jim povedlo získat prostředky, aby mohli vystavět kostelík svatého Salvatora. A od roku 1968 už funguje tak jako dnes.

Dalším na programu byla srbský ortodoxní kostel. Tam bylo vtipné, že jsem nápisům i celkem rozuměla. Co mě ale nepotěšilo bylo, že kostel je nový, nemá žádnou historii a tudíž u mě klesl na ceně až skoro na bod mrazu… 😉

Obrázek

Že to vypadá jako tržnice?! 😉

 

A pak už mě jen čekala cesta do centra. Chtěla jsem vidět nejstarší kostel ve Vídni a taky starokatolickou kapli.

Nejstarší kostel ve Vídni je kostel svatého Ruprechta. Pověst praví, že byl založen již 740, ale opravdově doložen je roku 1200 v darovacím dokumentu. Je ale jisté, že kostel pochází nejpozději z jedenáctého století. Do třináctého století byl náboženským centrem Vídně, dokud tyto náležitosti nepřešli pod Stephansdom.

Obrázek

Začínalo být šero a tajemno…

Obrázek

Mimochodem, kostel jsem trefila až na podruhé, pořád jsem chodila ve zvětšujících se kruzích. A také okolo izraelské ambasády, kde stáli policajti i se samopalama… (skoro jako u nás, co?)

 

Následuje starokatolická kaple – gotická – která se nachází u Hoher Marktu. 😉 je zasvěcena sv. Salvatorovi. A moc nic, teda, nic překvapivého. 😉

Obrázek

Zvenku gotická kaple 😉

Obrázek

Gotická kaple zevnitř. 🙂

A pak mé kroky vedly již jen ke Stephansdomu. Lidí tam bylo jako psů. Ale byl otevřen zdarma i uvnitř. A dokonce jsem byla i v katakombách – kosti a rakve s arcibiskupama. A navíc byl nasvícen vážně zvláštně, do růžovoučka. 😉

Obrázek

Rozmázlo, pardón. 😉

 

V sobotu jsem byla na zkoušce z němčiny. 😉 Bylo mi vytčeno, že u prezentování spíš čtu než že bych to říkala zpatra. 😉 Bodejť by ne, když německy neumím. Ale nakonec nás pochválila, všichni jsme to udělali, známky budou až v polovině června, ale co už, hlavně, když to mám. 😉

V neděli jsem nedělala snad nic. Nic významného, nic co by stálo za řeč, a jestli jo, tak je to smutný, páč si to nepamatuju. V pondělí jsem řešila protokol na Müsliriegel a ještě doopravovala prezentaci na středu a uklízela. 😉 

V úterý si Kazaška pozvala své kamarády Inda a Polku na večeři, naoplátku, jelikož ona byla pozvána před týdnem k nim. Byla jsem ke stolu i s jednou z Američanek přizvána rovněž. Podávaly se šťouchané brambory s karbanátkem a kazašské palačinky s kondenzovaným slazeným mlékem (tak to jedí oni). Konverzace byla zajímavá, dokud nedorazily další dvě Američanky. Myslím, že udělaly naprosto schválně to, že po sobě začaly nad našima hlavama ječet, jak se ten den měly a bylo jim úplně jedno, že tam sedíme a nevěřícně na ně koukáme. Jejich příchod byl impulzem pro pozvané hosty, aby se zvedli a odešli. 😉 Američanky, jakmile odešli, řvát přestaly a zalezly každá do svých pokojů. A teď přichází ten hejtpost. Před desátou se ozval první zvonek. Přišli první hosté na americkou párty, možná bych spíš mohla říci pitku. To, že jim i ta nejnormálnější Američanka, která s nimi nepije, řekla, že má další den brzy ráno zkoušku, je neodradilo. To, že věděly, že já mám prezentaci, jsem ani nepovažovala za dostatečný důvod. Nakonec dorazilo cca 20 lidí, chlastala se vodka a řvali tu až do půl třetí do rána minimálně. A co bylo nejhorší, mamka jedné z nich řvala a pila s nima. Od té doby je nenávidím, nebavím se s nimi a nezdravím je. Ne že by to pro ně byl trest, ale aspoň už se nemusím snažit být milá. 😉

Ráno pro ně asi bylo krušné. Pro mě tedy taky, ale spíš z nevyspání, zatímco pro ně z té vodky. Jedna z Američanek poblila celý záchod hnedle dvakrát a ani jednou po sobě nespláchla, druhá se zas producírovala nahá v kuchyni, když já odcházela do školy. Nejvýmluvnější byl její skelný pohled a motající se nohy. Fuj, bylo mi z nich špatně. Všude byl bordel, všude to smrdělo. Celý den jsem díkybohu strávila ve škole, a když jsem dorazila na kolej, bylo jakžtakž uklizeno. Večer mi dorazila návštěva, kterou holky americký ani nepozdravily, ani „Hi“ nezvládly. Tak si aspoň můžete udělat obrázek o tom, jaké jsou. 😉

Dnes jsme s návštěvou udělaly rychloprohlídku Vídně za uslzeného počasí. Večer jsem pak šla jen s Kazaškou na Noc vídeňské filharmonie v Schönbrunnu. Ono by to bylo krásné, romantické a úžasné, kdyby všude kolem mě neměli všichni cigaretu a nefoukali ten dým na mě. A pár, který po celou dobu Straussovy skladby setrvával v ústním spojení, mi za zády nemlaskal do rytmu. Po půlhodině jsem se sbalila a odešla? kazašku jsem tam nechala, tu ten kulturní zážitek naprosto dostal a nějaký kouř z cigaret jí to naprosto neznechutil, tak jsem asi cíťa, no… 😉

Obrázek

Miliony lidí před podiem.

 

Obrázek

Poslední foto, než jsem znechuceně odešla…

Nebyla to tedy zas taková sláva, jak jsem očekávala, ale v dobré společnosti nekuřáků by to určitě mohlo být fajn. 🙂 Zítra je ve škole Rektorstag, což mě moc netrápí, stejnak mám volno… (grrr!)

Návštěvu zítra vyprovodím a v sobotu tu mám další, to je život, že? 😉

Reklamy

Opravář kol

Chápu, že nadpis mate, ale bohužel jsem žádného nepotkala, jen jsem se jedním stala. 😉 Ale pěkně po pořádku. V úterý jsem měla jedinou školu tento týden, tedy, jedinou hodinu a to němčinu. Prostě příštích 14 dnů nic nemám. A na to, že stále nemám uzavřených 10 předmětů asi chápete, že z toho nejsem úplně nadšená. Příští týden tu ale aspoň budu mít hnedle dvě návštěvy. 🙂

Každopádně, v úterý po němčině jsme si s holkama na chvilku sedly před uni. Zrovinka se shodou okolností na BOKU slavil příchod jara (ano, vím, trochu s křížkem po funuse) a tak jsme poslouchaly rakouskou dechovku, pilo se pivo (já ho neměla 😉 ) a lidi se pražili na sluníčku. Já se spálila, za což ale nemůžu, jak jsem mohla tušit, že to spálení přijde po 10 minutách, když ještě není léto? 😉

Obrázek

Studenti studentům (a tak mi přijde, že je to tu se vším 😉 )

 

Každopádně, bylo to hezké odpoledne, tak nějak mi zase chybělo si popovídat v rodném jazyce. Jinak jsme s Terkou to dopoledne byly v SCS, tedy v nákupním centru a prolezly jsme Primark – jak nečekané, že? 😉

 

Ve středu jsem dodělávala věci do školy. A snad už je mám tedy hotové, minimálně většinu těch prezentací, takže teď už se budu jen učit a učit (možná O:) ). Každopádně, pak jsem vyrazila na kolo, jelikož jsme se s holkama domluvily, že se pojdeme projet na Donauinsel. Nejdříve jsem se ztratila cestou tam. Neříkám, že za to nemůžu, ale jejich systém stezek pro kola, kdy je tam udělaný krásný pruh a pak najednou velkým nápisem „ENDE“ a vy si můžete leda tak rozmyslet, jestli jet tak nebo tak a kudy tedy vlastně ve zlomku vteřiny, než vás něco zajede, mě rozčiluje. Pak se nemám ztrácet, ne? 😉 Každopádně, když jsem se konečně dostala na Praterstern, začalo mi drhnout zadní kolo. Modlila jsem se, aby to byl blatník, a ne brzda. Jenže, všude byla tuna cyklistů a já se tedy rozhodla, že dojedu až na Donauinsel a tam se podívám, co tomu tedy je. Posledních několik stovek metrů mi to hrozně přibržďovalo a mně bylo jasné, že to asi nebude blatník. Taky že nebyl. Nebyla to ani posunutá brzda. Byl to povolený šroub na zadním kole. Upřímně, vůbec netuším, jak se to mohlo stát, jestli už byl povolený předtím, nebo se nějakým zázrakem povolil. Nevím. Samozřejmě, když jsem zabrala na šlapkách, kolo se stočilo k jedné straně, tedy k té, kde není řetěz a začalo drhnout o vidlici, na které je přidělané. A brzdit a nešlo na něm jet. Takže jsem se slavnostně otočila a celých 10 km jsem šla domů pěšky. Na koleji jsem šroub pořádně utáhla a asi jsem vypadala hrozně, celá jsem byla černá, až se mě Kazaška ptala, jestli jsem někde nespadla. Odpovědi se jí dostalo, že nespadla, ale rozčílená, naštvaná, uražená a pak i pyšná na to, že jsem to zvládla „opravit“, to jsem tedy byla.

Obrázek

A to se koukněte, jak bylo krásně, koho by to nenaštvalo? A v pozadí slacklinisti, co tam ten chlápek na tom dělal, hustokrutopřísňárna. 😉

 

Ve čtvrtek jsem si ale řekla, že se jen tak nevzdám. Naplánovala jsem si, že opět vyrazím na Donauinsel a projedu si ho pěkně až dolů… předtím jsem tedy musela jít nakoupit s Kazaškou, která měla následně „rande“ s jednou z našich Američanek. Jo, jsem neskutečně ráda, že jsme je porazili, jinak bych nemohla vylézt z pokoje… 😀 Když jsem nakoupila, vyjela jsem na kole a předtím pořádně prostudovala, kudy tudy, protože mě to moje ztrácení se vážně neba. A konečně to klaplo a já na Donauinselu byla za 40 minut. Hurááá.

Cestou jsem potkala spoustu zajímavých věcí, některé jsem tedy rozhodně nefotila, ale jiné za to stály. 😉

Obrázek

Vidíte tam toho chlápka na prkně? To mě teda fascinovalo. Jezdí tam dokola „vlek“ a myslím, že si každý může vyzkoušet, jak se na tom jezdí.

Obrázek

Když jsem jela na nejjižnější cíp Donauinselu. 🙂

 

No, cestou jsem také potkala nudapláž, kdy mě dva nazí chlápci venčící psa trochu vyděsili. Pak chlápka, který nahý cvičil taekwondo, či co to bylo. Lidi na kolečkáčích, kteří si sebou vezli velký magneťák a poslouchali u svého bruslení rádio a kupodivu i nějakého odvážlivce, který si plaval v Dunaji. Taky i bandu uřvaných dětí a neméně uřvaných matek, ale to až když jsem se vracela. Každopádně jsem ujela cca 35 km a dneska jedu zase, za chviličku. 😉

Obrázek

Tak přijeďte taky! 😉

 

Každopádně, doufám, že to dneska i s Nocí kostelů stihnu. Mám jich 8 vypsaných, které bych chtěla navštívit. Pak sem dám fotoreport. 😉 Tak slunce v duši i na obloze… 😉

Conchita!

No, co myslíte, rýmička vážně přišla. Nesnáším rýmičku, je to hrozná nemoc. Jeden vypadá jako angorák, rudé oči, rudý a občas i poškrábaný nos a pčíkypčík dle intenzity rýmy třeba i jednou za půl minuty. Fujtajbl. Ale, jsem sama překvapená, že stále žiju. A i s rýmičkou a bolestí hlavy jsem šla v pátek do školy. Protože jsem musela a ten předmět udělat musím, a to jen tak, že se zúčastním nějakých těch přednášek. 😉 Byla jsem zabalená asi ve čtyřech vrstvách, ono taky venku nebylo nic moc a pořád pršelo a do toho foukalo. A když už jsem tam byla, tak jsem šla i na vína. Potkala jsem před vínama Toma, kterej je prostě extrémně free. Nic neřeší, z ničeho nemá strach. Pohoda, prostě, což nechápu. 😉 Jak jsme si tak povídali ovšem, tak jsem ho dokázala krapet vystresovat, s tím, že já mám před sebou 10 neuzavřených předmětů a on 5. Co mu ale závidím je, že bude mít letní praxi na farmě ve Švácarsku, kam se rozhodl dokonce dojít pěšky. To obdivuji, nesmírně. A jak to tak na vínech bývá, zase jsme koštovali. A já už asi vážně nic nevydržím, protože mě to zase vzalo, nebo jestli to bylo tou rýmičkou, nevím. Jakože, přežila jsem, dokonce jsem zvládla i nakoupit, ale už to znovu dělat nebudu 😀 ;). Není to úplně nejbezpečnější, když jdete skoro po flašce vína do obchodu a máte se rozhodovat, co dalších několik dní budete jíst. 😉

V sobotu jsem šla nakupovat tentokrát doopravdy, jelikož v pátek mi můj pud sebezáchovy dovolil koupit jen nějakou tu zeleninu. Šla jsem i s Kazaškou, což zase dlouho neudělám. Připadám si vždy jako matka, která hlídá rozverné desetileté dítě. Tentokrát poprchávalo a padaly ty nejmenší možné kapičky deště, Kazaška celou dobu ječela, že sněží, až se na ní lidé otáčeli. Pravda, zima byla, ale zas né taková, aby sněžilo. Obešly jsme spolu všechny supermarkety v okolí (za stálého doprovodu „It is snowing!„) a trvalo nám to asi 3 hodiny. Samozřejmě jsem koupila něco jiného, než pro co jsem šla, jak typické. Když jsme dorazily, měla jsem Kazašky tak akorát. Zvláštní, že na mě má pořád takovej účinek, kdy mám prostě po dvou hodinách chuť jí zabít, zatím ale dobrý, takže ona, jako to obvykle dělává, se najedla a šla spát – odpoledne. 😉 Já jsem si četla, abych jí nerušila. Pak šla na večeři k Indovi, kdy, když přišla si stěžovala, že to jídlo bylo fakt pálivý. 😉 A navíc, že tam u večeře, ještě s dalšíma lidma, kouřili trávu, teda ona ne, ona si nedala ani aperitiv, žádnou skleničku, nic. 😉 Ovšem, Ind přijde i se svými kamarády na večeři k nám v pátek, a zatím jsem rovněž obdržela pozvání. 😉

V neděli byla alfou a omegou celého dne akce s Conchitou. Tedy koncert Conchity Wurst u Hofburgu. Její/jeho vítězství v Eurovisionsong zvedlo v Rakušanech takovou vlnu vlastenectví, že to svět neviděl. Asi jako u nás, když vyhrajeme mistrovství. Mám ze včerejška doma vousy a dvě a rakouský vlajky. A jak se mi to zpočátku zdálo moc nic, a Conchita se mi nelíbila, tak teď mi přijde, že to není tak špatné. Hlavně to, že vyhrál(a) je obrovský krok dopředu v právech všech lidí, kteří jsou jiní. Nepochopím, proč by někomu mělo vadit, že má někdo tři oči nebo deset rukou, natož, že je někdo gay a nebo se obléká jako druhé pohlaví nebo třeba i jako kráva…pokud to nikoho neomezuje, ať to klidně dělaj. 😉

Navíc, akce to byla vážně moc pěkná. Rozuměla jsem většinu, co říkali, předtím, než se objevila Conchita, tak i DJ hrál dost dobře. Až na paní přede mnou, co měla duhovou vlaječku a podle mě zcela schválně a úmyslně jí držela tak, abych já nic neviděla a musela natahovat krk jako žirafa a na paní za mnou, která si svou dceru z ramen sundavala a pak zase nandavala co 5 minut a holčička mě vždycky suprově pokopala, to nebylo zlé. 😀 Odcházely jsme hned po skončení koncertu a všichni se usmívali. Chlápek tam nabízel free hugs a se slovy „Spread the love“ objímal všechny v okruhu 100 metrů. 😉

Obrázek

Tlačenice před pódiem (a to tam těch lidí ani nebylo tolik – zatím)

Obrázek

Byli jsme monitorováni a určo jsem byla ve večerních zprávách! 😀

Obrázek

Conchita zpívá svůj hit, se kterým vyhrála, Rise like a phoenix.

Dneska je venku vážně pěkně. Dokonce i teplo. A přijela/přiletěla mamka od jedné z Američanek. Když jsem se jí představovala, ani mi raději neřekla „Nice to meet you.“ ale upřímně aspoň nelhala. 😀 Vzhledem k tomu, jak se na Američanky, vzhledem k jejich fakeovosti tvářím, se ani nedivím. 😉 A jednu výhodu to má, chvíli tu zase nebudou parties.

Tak jo, jdu zase dělat něco do školy. Tak zase příště, zatím ahoj!

Müsli tyčky

Co se od neděle událo a neudálo? Nejzávažnější věcí, co se událo, je to, že Kazaška je nemocná. Pořád. Chytlo jí to v pondělí? Asi? No, nepamatuji si přesně, každopádně od té doby smrká, pčíká a minimálně předstírá, že je na umření. Jako kdybych jí to nechtěla věřit, což já věřím i bez toho, aniž by mi musela všude prskat, ale potřebovala tu záclonu, nebo něco, abych nebyla i já nemocná. A vzhledem k mému hypochodrismu už si stejně myslím, že to každým dnem přijde a očekávám jen to nejhorší.

Každopádně, neděle nějak moc ničím zajímavá nebyla. jestli ano, tak si to stejně nepamatuju, myslím, že jsem stejně dělala věci do školy, jak se mi to posledních pár dní stále stává, takže tím vás nebudu nudit.

V pondělí mi začaly laboratoře Lebensmitteltechnologie. A děláme müsli tyčky. Nejprve jsme tedy prodiskutovali recept, tedy, abych byla přesnější, tak dvě Němky od nás ze skupiny prodiskutovaly recept a já a tři Francouzky jsme přikyvovaly. A pak jsme se na to vrhly, náš bindesmittel (prostě to, co müsli tyčku drží dohromady) se sestával nejprve z medu, másla a creme fraiche a bohužel se stalo, že nám to nedrželo. Tak vytáhla naše Tutorin svůj recept s palmovým olejem, cukrem, moukou, lecitinem a ještě dalšíma věcma a že vyzkoušíme ten, protože zaručeně funguje. No, fungoval, dokud se nedostal na pokojovou teplotu, pak už bylo všechno tak akorát v pytli, jelikož pak nešel ani pořádně rozehřát a všechno se nám rozpadalo. Takže přišel čas na rekapitulaci a než jsme odcházely, řekly jsme si, že to v úterý zkusíme s naším bindesmittel za přidání cukru, který by měl fungovat jako spojka mezi máslem a medem a creme fraiche. Tak jako tak jsem si první den odnesla asi 30 dkg rozpadlého müsli, kde byl ale hodně cítit palmový tuk, fujky, takže jsem po upozornění, že tam je, nabídla Kazašce. Té to nevadí, nadšeně to přijala a až se prý zbaví rýmy, dá si müsli k snídani. 😉

Obrázek

 

První den, kdy se nám to rozpadalo pod rukama.

Obrázek

Když jsme trochu poupravily poměr extrudátu a vloček, tak už to šlo, ale výhra to nebyla.

Domů jsme v pondělí šly všechny lehce frustrované z toho, že nám to asi jen tak držet nebude. Já teda o něco víc, protože na mé maily nebylo (a stále na některé není! Co by to sakra těm lidem udělalo, odpovědět?!) odpovídáno. 

V úterý přinesla jedna z Němek doma připravené müsli, že zkoušela, jak a jaký poměr bude ideální k tomu, aby to drželo. Rozhodně se jí to povedlo, jelikož jsme v úterý dokázaly vyprodukovat držící a hezké oříškové tyčky. Navíc, jak se do toho bindesmittel přidá ten creme fraiche, tak je to tak nezvyklá, ale lahodná chuť, že si snad ty tyčky udělám i doma. 😉

Obrázek

 

První prototyp oříškové müslityčky v čokoládě.

Obrázek

Ty malé kuličky jsou pufovaný amarant, který tomu přidává lehce nahořklou chuť.

Každopádně jsme se radovaly natolik, že jsme udělaly ještě tyčky s brusinkami. Jenže, a nikdo neví proč, nám nedržely úplně pohromadě. I tak je ale budeme prezentovat, celý jsme to jen tak sežrat nemohly. 😉

Obrázek

Rozpadaly se prostě. A pořád se rozpadají a vážně nevíme, kde je problém.

Obrázek

Už „ochlazený“ jistojistěfungující bindesmittel od Tutorin

Každopádně, úterý bylo úspěšným dnem, jakžtakž, kdy jsme si myslely, že to v pohodě dotáhneme do konce. Jinak jsme „přemluvily“ naší Tutorin, abychom nemusely používat její bindesmittel ale náš, i když ona s tím úplně nesouhlasila. Navíc, od té doby, co jsem zjistila, že je tam lecithin, mám teď pořád tendenci koukat, kde všude je lecithin. Né, že by byl nějak závadnej, ale konzistencí, vzezřením i „vůní“ mě tak překvapil, že si říkám, že bych se mu mohla vyhýbat. 😉 V úterý jsem se navíc nestihla téměř omluvit z němčiny, kterou mám, ale asi mám v sobě ještě nějaký ten pud sebezáchovy, takže jsem si na to vzpomněla a dokonce mi i přišel hezký email s tématy, která se budou probírat na závěrečném zkoušení. 

Ve středu jsme šly do laboratoře naposledy, kupodivu nám to vyšlo a jediné, co jsme pak ve středu dělaly, bylo, že jsme müsli tyčky pytlíkovaly a dávaly jim etiketu. Když jsme to tak pěkně všechno napytlíkovaly a uklidily a byly nadšené, jak hezky to vypadá, přišel jeden z tutorů a jedním očkem na to koukl a oznámil nám, že tam máme překlep. Naše reakce byla naprosto předvídatelná – zatloukat, zatloukat, zatloukat, třeba si toho nikdo nevšimne. 😉

Obrázek

Zabalené, ještě neoetiketované tyčky

Pak už jsme se jen domlouvaly, kdo co bude dělat v protokolu a na mě zbylo formátování. Tak holky samy uznaly, že já tam toho německy asi moc nevyplodím, 

Tak nakonec jsem vlastně jen „vyprávěla“ o müsli tyčkách. Snad to neva, ono se to ostatní stejně jen opakuje. 😉 Kazaška je momentálně ve špatném rozpoložení, jelikož si na ní nikdo prý jen tak nevzpomene. Ani mamka jí nezavolá, i když jí to slíbí. Ale myslím, že je zdravá už, zatímco já mám fakt pocit, že na mě jde rýmička! :/ Tak třeba do příštího příspěvku mě rýmička nepřemůže. 😉

 

Kolo

Tak se opět hlásím. Ale vůbec se mi nechtělo – myslím – psát. Začnu úterkem večer, kdy jsem si měla jít pro kolo k Terce, které jsem ho před prázdninami půjčila. Mým plánem bylo vyrazit o pár ulic dál a tam si kolo převzít. Kazaška ovšem naplánovala kamarádovu oslavu, u nás v kuchyni na koleji. Její kamarád se se mnou chtěl hrozně moc seznámit (což nechápu, bůhví, co mu o mně napovídala) a já naopak neměla náladu na to, abych se seznamovala a přála k narozeninám někomu neznámému. Protože ale nejsem úplně nepřátelská a úplně asociální, tak jsem se samozřejmě seznámila a popřála. Tedy předtím jsem běžela v teplácích a mikině, rozcuchaná, nenamalovaná pro to kolo. Když jsem se vrátila, kamarád od Kazašky se mi představil a donutil mě na jeho počest a oslavu vypít asi 3 panáky vodky a pak jednoho jägera. Fujky. Nějak mi to nic neudělalo, ale Kazaška byla totálně mimo. Nejdřív nám oznámila, že nás vidí dvakrát a pak vážně tak i chodila a působila. 😀 Když kamarád odcházel, dostalo se mi pochvaly, kdy mi oznámil, že jsem „very beautiful“ a tady je důležitá ta předchozí část o teplácích a nenamalovanosti. 😀 No, co vám budu povídat, potěšil mě. 😉 Kazaška pak šla spát a to takovým způsobem, že sebou jen plácla do postele, v tom v čem byla, a něco nesrozumitelně mumlala. Asi po půl hoďce, kdy i já si šla lehnout, najednou z postele vystřelila a běžela na záchod. Když se vrátila, oznámila mi, že blinkala a šla zase spát. Ráno prohlásila, že nikdy pít nebude (zajímavý, že to všichni říkají 😉 ) a ještě se mě zkoumavě ptala, kolikrát jsem takhle blinkala já, a jaké bylo její zklamání, když jsem jí řekla, že ani jednou. 😉

Ve středu jsem měla hroznej den, nejen kvůli tomu, co jsem se dozvěděla a je to všechno moje chyba, ale prostě tak nějak na mě všechno padlo. Říkala jsem si, že to třeba napravím tím, že do školy pojedu na kole (8 km), a tak jsem jela. No, vypadalo, že možná (důležité slovo! 😀 ) bude pršet, ale cestou tam nic a dokonce občas vysvitlo sluníčko. Mám špatně promazané šlapky, takže když jedu, tak to píská a nevím, čím to opravit. Cestou tam mi vběhla pod kola nějaká postarší dáma i s manželem a kupodivu musela zrychlit, aby se vyhnula srážce. Tak jsem se dozvěděla asi miliony nesrozumitelných německých slov a na konci jen zachytila „du Kuhe“. Opět jsem si ověřila, že ve Vídni se kouří všude, protože pokud to nejsou vyložení sportovci, co se snaží strhnout rekord na trati podél Dunaje a jedou asi tak stejně rychle jako vy s pískajícíma šlapkama, můžete si být jisti, že kouří, nebo nekouří, ale telefonují, nebo jedí. Také jsem zjistila, že pokud předjedete chlapa, tak se vám to stokrát vrátí. A jak jsem viděla ty rozzářené tvářičky, když mě z kopce předjížděli dokonce tři, už jsem jim pak nemohla udělat to, že je předjedu v jejich slimejším tempu do kopce. Co mě ale vyděsilo nejvíc, je to, jak pruhy pro kola končí třeba v půlce vozovky, a jak člověk na kole musí stát spolu s auty na tříproudovce, ideálně před nimi a mít super reakce, asi jako ostříž, aby mohl rychle na zelenou vyrazit a nikdo ho nepřejel. Když takhle stojíte před kolonou aut a vedle vás zní motor super silné motorky a vedle slabší hukot mopedu, je to vážně divný pocit. Zatím mě ale nikdo nezajel. 😉 Inu, když jsem ve středu odjížděla z přednášky, tak ale pršelo. Tedy, rozhodovala jsem se, jestli kolo ve škole nenechat a jet až další den ze školy, ale vážně to nevypadalo, že bude pršet nějak brzy. Tak jsem si řekla, že to risknu a taky jsem si po cestě řekla, že zkusím novou trasu zpět. Déšť mě potkal asi v půlce cesty a s ním dorazil i pěkně silný vítr, který se do mě opíral z pravé strany. Ale nebyla jsem jediný blázen na kole, to je nutné podotknout, přijela jsem ovšem promočená až na kost a Kazaška mě přivítala velmi inteligentními slovy, jestli venku prší. 😉 Sama pak šla do svého debatního klubu, takže si ze mě vzala příklad a tím pádem popadla deštník a zmizela. Dorazila docela pozdě, já už šla spát (většinou je to přesně naopak) a stěžovala si mně, že si jí chlapec, který se jí líbí, vůbec nevšímá a chtěla po mně radu, jak to zařídit, aby si jí všímal. Jako kdybych byla někdo, kdo se v myšlení druhého pohlaví vyzná, nebo co. 😉

Ve čtvrtek jsem se rozhodla, že kolo nechám doma. Měla jsem být ve škole na devátou a při představě, jaká je hustota dopravy v 8, mě trochu jímala hrůza. Celý den jsme strávili tím, že jsme měli prezentace na zadaná témata a následně jsme o nich diskutovali. Jak byl ten předmět z názvu zajímavý, tak obsah mě moc nenadchl, opravdu. Ale to je tak vždy. Teď už jen čekám na verdikt profesora, cože to z toho mám za známku, případně, jestli nemám abstrakt nebo zprávu pozměnit. A stále nepíše. Odpoledne jsem došla na nákup, kdy jsem viděla v akci zlodějíčka, který byl následně pronásledován jedním z prodavačů supermarketu. Jak to dopadlo nevím, ale asi ho nechytil. Já si pokojně odnesla vlastní nákup a následně uklidňovala Kazašku, protože se jí povedlo ztratit důležité dokumenty, co potřebuje na prodloužení víz.

V pátek mě ve škole potkal, opět, požární alarm. To znamená, že za doprovodu extrémně nepříjemného zvuku stojí člověk venku cca půl hodiny a nic se neděje, Pak přijedou hasiči, alarm vypnou a zapíšou si do aršíku, že studenti ven vyšli a účel splněn. Do školy jsem v pátek jela na kole a bylo krásně, takže jsem jela pomalu, nevadilo mi, že mě někdo předjíždí pořád, ani že mi to místo 40 minut bude trvat hodinu. A zpět to bylo taky fajn. Divím se, že nepršelo, myslela jsem, že to je propojené s tím, kdy vytáhnu kolo. 😉 Pak jsem vařila a zkusila pohanku, která mi zatím hrozně zvláštně smrdí, ale myslím, že si na ní zvyknu, chutná totiž docela dobře. A také jsem objevila, že tu máme mravence, Nakonec to vážně přišlo! 😀 Holky americký neuklízej, bordel je tu pořád a tak nás to dohnalo, včera jich asi pět pochodovalo po kuchyňské lince a pak se šli schovat do spížičky jedné z Američanek. Nejlepší je, že ony o tom vědí, ale přijde jim to převážně vtipné… Tak já nevím tedy. Asi jsem tu divná já, že mi vadí (hlavně ti mravenci, i když Američanky taky…). Večer navíc měly neautorizovanou párty, což znamená, že se nás nezeptaly, jestli nám to nevadí (asi že už ví odpověď 😉 ). Takže tu měly pozvaných asi 15 lidí a řvali všichni jak tuři a pak se po dvanácté přesunuli do třetího patra, kde řvali ještě víc, jelikož i před zavřené dveře, okna, všechno, jsme je slyšely. Ale dobrý, nevím, kdy přišly zpět, jen vím, že dnes vstávaly před hodinou. A na to, že chtěla jedna z nich jet dneska ráno do Slovinska, tak to moc nezmanageovaly. Teď tu na sebe křičí o tom, jak se k nim včera kluci chovali hnusně. 😉 Jinak já mám dnes v plánu si vyjet na kole na Donauinsel a pak dodělat abstrakt na mikrobiologii. 🙂 Tak snad se zadaří. Mějte se zatím fajn! 🙂

Z prazdnin opet zde

Jak je vam asi z nadpisu jasne, nejsem na ceskem pocitaci. Coz ale k zakladnimu vysvetleni toho, jak se veci mely, maji a budou mit musi stacit. 🙂

O pobytu mimo uzemi Rakouska jsem jako vzdy nepsala. Proc, to uz musi byt jasne jen podle nazvu. 😉 (Kdyby se tu ted vyskytla nejaka dost divna chyba, tak to neni moje vina, prohlizec mi opravuje ma ceska slova a hazi je do nemciny.)

V nedeli jsem se do Vidne vratila. Tentokrate nebudu dekovat trapne tady na blogu, protoze bych urco na nekoho zapomnela (a uz mi to bylo vycteno z minula – ze jsem zapomnela 😉 ) a tak se prihlaste o podekovani osobne. 😀

Jela jsem z Brna a koho nepotkam – Elisku. Tak cesta aspon nebyla nudna, ale zabavna, pekne jsme pomluvily a zanadavaly na vsechno, na co jsme mohly a jak nam bylo fajn. Az na to, ze Eliska sedela vedle nejakyho postizenyho kluka, kterej ji oznamoval, ze prave svaci, ze prave pije, ze si nestihl vzit sluchatka apod. 😀 Kdyz jsme dojely, rozloucily jsme se a ja se s kufrem vydala do metra. Vyuzila jsem snad vsechny vytahy na trase a prislo mi, ze za celou dobu jsem potkala jen Cechy nebo Slovaky. Rozhodne to nebylo na skodu. Na kolej jsem dorazila s obema rukama vytahanyma az ke kolenum (emancipace sucks) a jake bylo prekvapeni, kdyz jsem zjistila, ze tam Kazaska neni! 😀 Coz mi ale na druhou stranu prislo idealni, vsechno jsem stihla, vybalit, povlect, vysprchovat se a nikdo nemel vsetecne otazky. Pak se na me ale navalily me odkladane povinnosti a jak predevcirem, tak i vcera jsem sedela nad prezentacemi a jak jsem dneska pri probrani prace na vlastni müsli tycinky zjistila, rozhodne to jen tak neskonci. Asi o pul dvanacte, kdy jsem vsechno vzdala s tim, ze to dodelam v pondeli (coz se stalo, ale kvalitativne bych to mohla jeste rozhodne predelavat), prisla Kazaska. Vychrlila toho na me tunu, s tim, ze byla asi tyden a pul v Berline (jop, zavidim) a mela se fanfarove. V pulce jejiho vypraveni jsem usnula a myslim, ze ona to ani nezjistila. 😉

V pondeli jsem mela Nanotechnology – v ramci jineho predmetu, u ktereho jsem stale nepochopila hodnoceni. Zatim to vypada, ze tam clovek jen chodi a posloucha prednasky a za to dostane ten jeden kredit. Coz by nebylo uplne spatne, no ne? Pan byl ovsem z Francie, puvodem Japonec, tak si snad dovedete predstavit, jak vypadala jeho anglictina. I Americanka vedle me mela problemy, si myslim, a ja jsem polovinu prednasky vubec nerozumela (ale nerikam, ze to byl jediny duvod meho nevnimani… 😉 ). Pak jsem dojela na kolej a Kazaska uz zase spala. Vzdy prijde rano z tech svejch nemeckejch kurzu (rano = 11:00) a spi treba do 16:00. trosku ji zavidim, ale asi bych to nezvladala. 😉 Vecer, kdyz jsem dodelavala abstrakt na ctvrtek, dorazila jedna z Americanek v objeti dvou chlapcu a vsichni rvali a jeceli a ona nejvic, „I am druuuunk! Woohooo!“. Trvalo to asi tak pul hodiny a pak se asi vsichni odebrali spat.

Dnes jsem mela schuzku ohledne tech müsli tycinek. Ze sesti jsme dorazily jen tri, ale zatim to vypada, ze vsechno ok. Jen si musim najit nejakou nenarocnou praci. 😀 Abych jim to svou nemcinou nekazila. 😉 Ted cekam na nemcinu ve skole a v ramci prostoje jsem se vrhla na psani, jdu se jeste vrhnout na prezentaci a vytisknout dalsi veci. 😉 Tak se mejte fajn a ja se snad v nejblizsi dobe zas nekdy ozvu. 🙂