Ještě před prázdninami/before the holidays

Nevím, jestli jsem to psala do předchozích příspěvků, ale už od minulého pondělí jsou na Uni prázdniny. Což pro mě byla příležitost jet domů a flákat se (až na ty kopy prezentací, co musím udělat, damn).

Anyway, I am hearing a lot of complaint that this blog is not written in English. So, I decided I will once (maybe more than once) write everything in English. I just wanna try if my English is good enough (the fact that I am studying now in English doesn’t say much… :D).

About the few last days in Vienna before I went home on Sunday. Well, I am just thinking what I was doing on Thursday, but I would say, not much. I had National and International Food Safety Authorities, and that is hell of a long lecture, so I was sitting there from 10 a.m. till 3 p.m. (The lecturer let us go home earlier! otherwise we would sit there till 4 p.m. and as you can see, the difference is really big – one hour! 😀 ) And it was boring, really. Afterwards I (surprisingly) went home and kinda did nothing, except doing the clubbing programme for erasmus students from Prague, who were supposed to arrive on Friday’s evening. SO for the Friday was everything set. 

On Friday I had a lecture from 9 a.m. till 2 p.m. and you can guess which one, yeah, it was Food Safety Authorities. Then I had Principles of WInemaking. That is a great lecture, ‚cause we are tasting wine eventually. This time I can say, I was tasting way too much. Maybe it was because another czech guy was standing next to me and you know the czech attitude („we cannot leave it here…“), at least I am convincing myself that it was because of him. And I wouldn’t say that I was drunk… just a little bit tipsy… O:) But that actually wasn’t the biggest problem of that day. My friends who were supposed to arrive with the erasmus people, were bringing me my bike to Vienna. That’s why I had a meeting with Terka, so I could lend her the bike. To be honest, I have absolutely no idea what I was doing the two hours between school and their arrival. Well, I know that I was doing stupid things and got lost and so on… but, come on, from a wine? 😀 That is not me. And fyi the wine is a killer! 😀

The critical situation was thankfuly solved to the general happines. And I am still wondering if Terka is saint or what, because she wasn’t pissed at me at all (and I had 20 minutes delay!). We arrived to the hostel, I gave her the bike and went with my friends (after the necessary action of accommodation) on a very romantic walk along Donau.

The whole Saturday I spent as a guide through Vienna. It was fun but also exhausting. We’ve been by almost every place worth sightseeing except Schönbrunn and Hundertwasserhaus, which were planned for Sunday. Funny thing is that we spent almost three hours on a playground in Prater (not with the erasmus people, just with my friends) and I have to say, that was the best part of the Saturday. 😉

On Sunday was everything a little bit grumpier – the weather, people… I totally forgot about the Marathon in Vienna, so it was kind of funny when we were crossing the hundreds of people runnig – twice – on our way to Hundertwasser. To Schönbrunn we went by bus. And from Schönbrunn we went to Prague! But don’t worry VIenna, I will come back! 😉

Reklamy

První neděle v měsíci = vybraná muzea zdarma

Když jsem přijela z Györu, na koleji nikdo nebyl. Nevím, kam se poděly Američanky a dokonce ani Kazaška nebyla k nalezení. Nevadilo mi to ale ani trochu, aspoň jsem stihla udělat všechno v klídečku a když jsem vylejzala ze sprchy, právě přicházela Kazaška. měla naditou tašku všemožnejma věcma, a začala mi vyprávět, že na Rathausplatzu je veletrh kol. Psala jsem Evičce, že tam musíme jít a tak jsme se v neděli ráno sešly před Rathausem, kupodivu s námi byla i Ivča, která měla ovšem domluvený brunch s Rakušáky. Stánků tam bylo mraky, myslím, že jsme je několikrát oblezly tam a zpět, zasoutěžily si a kupodivu i něco vyhrály. Každopádně, mám mapy převážně Horního Rakouska, a předpokládám, že se někdy budou hodit. 😉 Pak nás Ivča opustila a my s Evičkou jely do Schönbrunnu, na údajně nejhezčí velikonoční trhy. jak to tak bývá, reklama opět lehce přeháněla.

Nevypadá to, ale lidí tam bylo opravdu hodně.

Nevypadá to, ale lidí tam bylo opravdu hodně.

Kraslice, které jsem mohla vyfotit až poté, co mi tři důchodkyně milosrdně uhly a ještě se na mě osopily, že bych taky mohla poděkovat.

Kraslice, které jsem mohla vyfotit až poté, co mi tři důchodkyně milosrdně uhly a ještě se na mě osopily, že bych taky mohla poděkovat.

Ručně malované, jedna kraslice za 10 €.

Ručně malované, jedna kraslice „jen“ za 10 €.

Nějak mě trhy neoslovily, stejně jako mě neoslovují ty vánoční. Prodírat se davy lidí a kupovat si předražené preclíky není aktivita, kterou bych nějak vyhledávala. Když jsme se s Evičkou pak pokochaly i nějakým tím skrytým zákoutím v Schönnbrunu, rozhodly jsme se, že vyrazíme do nějakého muzea. Iva nám tvrdila, že Albertina je v neděli zdarma, ale jak se pak ukázalo, tak to nebylo. Po chvíli přemýšlení jsme se nakonec rozhodly, že půjdeme do Römer musea/Roman musea ve Vídni, které zdarma je. 🙂 A můžu za sebe říci, že to muzeum je skvělé. Fotila jsem jako divá (ještě, že se to smělo) a dozvěděla se asi milion nových věcí a celou dobu žasla nad tím, jak byli ti Římané geniální a jaká je škoda, že se celé impérium zhroutilo.

Mapa dnešní Vídně a do ní zasazená modrá mapa starověké Vindobony a do ní zasazena červená mapa římských kasáren a tábora.

Mapa dnešní Vídně a do ní zasazená modrá mapa starověké Vindobony a do ní zasazena červená mapa římských kasáren a tábora.

Stavební kvádry kasáren.

Stavební kvádry kasáren.

Jeden z kamenů, které stály v jižní bráně.

Jeden z kamenů, které stály v jižní bráně.

Mapa ukazující rozlehlý tábor/kasárny se vším nezbytným. Nejen, že měli oddelené záchody od všeho ostatního, ale měli samozřejmě i lázně.

Mapa ukazující rozlehlý tábor/kasárny se vším nezbytným. Nejen, že měli oddelené záchody od všeho ostatního, ale měli samozřejmě i lázně.

Vysvětlení, proč Vindobona byla 3 metry pod současnou Vídní.

Vysvětlení, proč Vindobona byla 3 metry pod současnou Vídní.

Víte, že si římští vojáci museli sami vařit ze surovin, které si museli sami kupovat za žold? Já to tedy nevěděla.

Víte, že si římští vojáci museli sami vařit ze surovin, které si museli sami kupovat za žold? Já to tedy nevěděla.

Jak fungoval jejich systém vytápění a jak získávali páru.

Jak fungoval jejich systém vytápění a jak získávali páru.

Zbytky římského tábora, my se procházeli ložnicí centuriona.

Zbytky římského tábora, my se procházeli ložnicí centuriona.

Kde všude se obchodovalo?

Kde všude se obchodovalo?

Římští vojáci si povětšinou brali neřímské ženy a ty musely žít mimo kasárny. Muži se mohli "obětovat" a jít žít s ženami za hradby. Jinak, v destinaci Římané trávili od 2 do 10 let. (Tak nevím, jestli se jim ta "cizokrajná" manželka vyplatila... ;) )

Římští vojáci si povětšinou brali neřímské ženy a ty musely žít mimo kasárny. Muži se mohli „obětovat“ a jít žít s ženami za hradby. Jinak, v destinaci Římané trávili od 2 do 10 let. (Tak nevím, jestli se jim ta „cizokrajná“ manželka vyplatila… 😉 )

Porovnání předmětů denní potřeby. Oni měli všechno a ještě mnohem hezčí.

Porovnání předmětů denní potřeby. Oni měli všechno a ještě mnohem hezčí.

Asi jste již pochopili, že mě muzeum nadchlo. Měli tam i možnost sestavit si (jako archeolog) vlastní džbánek nebo misku ze střepů. Vyzkoušet si oblečení a podrobný popis jejich bohů. Jestli za mnou ještě někdo přijede, tak ho tam dotáhnu, děj se co děj! Po prohlídce jsme s Evičkou zkonstatovaly, že jsme tak akorát unavené a že půjdeme domů. Já si aspoň tím pádem udělala čas na napsání blogu a na uvaření jídla a Evička říkala něco o dělání věcí do školy.

Abych nezapomněla, muzeum leží na Hoher Markt, což je jedno z nejstarších náměstí ve Vídni. Mají tam kromě fontány z roku 1732 i Ankenuhr – orloj z mědi a bronzu, s dvanácti významnými historickými osobnostmi, které každou hodinu přecházejí z jedné strany na druhou (okopčili to no… 😀 ) a je to jedno z nejvýznamnějších secesních děl ve Vídni.

Ankenuhr.

Ankenuhr.

Fontána.

Fontána.

V pondělí jsem naštvala sama sebe. Jak pořád měním tašku a batoh, tak jsem zapomněla přehodit peněženku a ještě jsem si říkala, jestli mi něco nechybí. No chybělo. Zjistila jsem to až když jsem nastoupila do metra a to se rozjelo, takže jsem se musela vracet a pak jsem přišla pozdě. Od Kazašky ovšem bylo milé, že mi připravila snídani v pondělí! 🙂 Odpoledne jsem pak řešila její problémy s kartou a tak, začínám fungovat jako překladatel crappy němčiny do angličtiny a zpět. A večer jsem byla s Ivou nakupovat v Mülleru. Ovšem, já nakupovala jen očima. 😀

V úterý jsem měla němčinu, kdy jsem se ocitla u stolu se třemi Maďary. Povídali si tou svou hrůznou řečí a pak se mě jeden zeptal, jestli jim rozumím. Nevím, co očekával za odpověď, ale moje „Na sicher!“ ho rozesmálo tak, že nemohl přestat. Po němčině jsem utíkala do druhého kampusu, abych stihla aspoň kus přednášky o Food Packaging. Domů jsem dojela hladová jako vlk a vyměnila s Kazaškou jeden dortík za tři brambory – tomu se říká obchod. 😉

Dnes (středa) jsem měla úvodní hodinu k semináři k mikrobiologickým tématům, nuda to byla hrozná, ale téma na prezentaci mám a tak můžu začít dělat jednu prezentaci za druhou. Ugrh. Pak jsem měla TANDEM, kdy jsem dnes nutila Floriana mluvit česky, nakonec, když mluvím hodně pomalu, tak rozumí a i ví a i odpoví. Takže úspěch. 🙂 Pak jsem byla s Evičkou a Ivčou v infocentru a i v nákupním centru, pak jsem jen popřála Ivče k narozkám, předala jí dar a ona si jela za svým Stefanem. 😉 A pohádky byl konec. 😀

Györ a Pannonhalma

V sobotu jsme s Evičkou a Ivčou vyrazily (původně jsem já chtěla vyrazit za Jitkou, která je tam na erasmu, ale pak nemohla) do Maďarska. Do země, kde jsem předtím nikdy nebyla! 🙂 To, že jsem byla excited, by bylo slabé vyjádření mých pocitů. Byla jsem nadšená a asi proto jsem ráno nezaspala a ještě si stihla udělat svačinku i kafíčko na cestu. Raději jsem si vzala i tašku, jelikož je tam o mnoho levněji, než v Rakousku.

Vyrazily jsme v 8:30 z hlavního nádraží ve Vídni. Vlak byl samozřejmě moc hezký a jel přesně, ne jako u nás. Cesta celkem rychle uběhla (však je to jen hodina a dvacet minut). Ovšem, jakmile jsme přejely hranice, vzhled nádraží, která jsme projížděli, se rapidně změnil a vypadala jako ta naše, skoro jako přes kopírák. Na místo jsme dorazily, bylo moc krásně a hned jsme si koupily sváču. Tedy předtím jsem si vybrala 10000 Ft, v jedné bankovce jsem toto ještě nikdy neviděla. 😀 A asi tolik peněz, tedy tolik nul za jedničkou jentak znovu neuvidím.

Protože se holky nechtěly koupat, tsch, vymyslely, že místo toho se pojede do Pannonhalmy. Což je  je město v Maďarsku v župě Győr-Moson-Sopron, asi 20 kilometrů jihovýchodně od Győru s přibližně 3 900 obyvateli. Na kopci u městečka (282 m n. m.) se nachází benediktinské arciopatství sv. Martina založené v roce 996 uherským knížetem Gejzou.Klášterní komplex je od roku 1996 zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A tam mířily naše kroky.

Pannonhalmský arciopat patří mezi tzv. územní opaty, což znamená, že pro několik klášteru podřízených farností (v současnosti 14) plní funkci biskupa (a přijímá biskupské svěcení). Zdejší benediktini spravují rovněž gymnázium.

Nebýt Evičky, která má maďarštinu jako svůj druhý mateřský jazyk, jsme asi totálně ztracené. Ta řeč je prostě úplně něco jiného. Vystoupaly jsme po výlezu z autobusu pěkně na kopec až ke klášteru a tam na nás paní vybalila něco extrémně rychle maďarsky. Jediný, kdo rozuměl, byla Evička, takže nám dělala něco jako průvodkyni. Děkuju i tady! 🙂

Autobusové nádraží aneb tak jsme se dopravily do Pannonhalmy.

Autobusové nádraží aneb tak jsme se dopravily do Pannonhalmy.

A chtěly jsme jet starou Karosou, ale osud nám nebyl nakloněn.

A chtěly jsme jet starou Karosou, ale osud nám nebyl nakloněn.

Penízky

Penízky

Po výstupu z autobusu, hnedle ke klášteru.

Po výstupu z autobusu, hnedle ke klášteru.

Mapa Pannonhalmy.

Mapa Pannonhalmy.

Komplex kláštera.

Komplex kláštera.

Pohled dolů, do údolí.

Pohled dolů, do údolí.

Už jsme téměř u kláštera.

Už jsme téměř u kláštera.

Za hradby se jen tak někdo nedostal, pokud teda vylezl do toho kopce.

Za hradby se jen tak někdo nedostal, pokud teda vylezl do toho kopce.

Budova gymnázia

Budova gymnázia

Pohled na východ.

Pohled na východ.

Věž kostela a knihovna.

Věž kostela a knihovna.

Pohled na západ ke Györu.

Pohled na západ ke Györu.

Samotná věž v celé své kráse.

Samotná věž v celé své kráse.

Odtamtud jsme přišly.

Odtamtud jsme přišly.

Když jsme si za 1000 Ft koupily zlevněnou vstupenku, vyfasovaly jsme audioprůvodce ve slovenštině  a ten se podle místa, kde jsme byly, sám zapínal a vyprávěl. Obecně to místo má velmi zajímavou historii a třeba kostel byl naposled přestavován v roce 2012 a předtím asi 4x a stejně si zachoval svou gotickou tvář.

Dveře do kostela.

Dveře do kostela.

Gotická klenba.

Gotická klenba.

Strop, jak jinak, u mě.

Strop, jak jinak, u mě.

Boční východ z kostela, velmi blízko soukromým "pokojům" mnichů.

Boční východ z kostela, velmi blízko soukromým „pokojům“ mnichů.

Když jsme vyšly z kostela, šly jsme do knihovny  a pak jsme pokračovaly dále na výstavu relikvií. V opatství mají i vlastní vinné sklípky, nebo bylinkovou zahrádku, takže si pak v obchůdku se suvenýry možno zakoupit třeba sušenou meduňku nebo levanduli. Po důkladné a dlouhé prohlídce jsme utíkaly zpět na autobus. Jitku jsem shodou okolností potkala v Pannonhalmě, prohodily jsme pár slov a my zase jely, zatímco Jitka a ostatní erasmáci šli do vinného sklípku, Jituš mi pak měla napsat, ale nenapsala… ovšem, po tom vinném sklípku to chápu. 😉

Jak jinak by měla vypadat knihovna, že ano? ;)

Jak jinak by měla vypadat knihovna, že ano? 😉

Pannonhalma je zajímavá i tím, že zde vznikly první texty psané jen maďarsky.

Pannonhalma je zajímavá i tím, že zde vznikly první texty psané jen maďarsky.

Strop a starověcí učenci.

Strop a starověcí učenci.

Text k založení opatství.

Text k založení opatství.

Do Györu jsme dorazily kolem třetí hodiny odpoledne. Co mě vyděsilo a překvapilo asi nejvíc je, že se tam obchody v sobotu zavírají již ve dvě až čtyři hodiny odpoledne! A my tam jely nakoupit a polovina obchodů už měla zavřeno. Takže jsme objevily malé TESCO, kde toho opravdu moc neměli. Velká škoda. 😦 pak jsme se ale vydaly objevovat Györ.

První památkou, která na nás koukala už od nádraží, byla radnice. Radnice má  typickou, vyvýšenou střední věž a  je pravděpodobně nejznámější budovou města. Byla postavena v r. 1896-1898 podle plánů architekta Jenő Hübnera.

V celé své kráse, Uvnitř jsme bohužel nebyly.

V celé své kráse, Uvnitř jsme bohužel nebyly.

Pak jsme pokračovaly do centra města.  Navštívily jsme baziliku. Má románské základy, které jsou viditelné, pak také směs dalších stylů od gotiky až po baroko. Jen to baroko bylo moc těžké, tísnivé a snažilo se být tak moc velké, až mu to škodí. Bazilika samotná byla založena v 11. století.

Bazilika a její zadní část.

Bazilika a její zadní část.

Aneb jak moc tísnivě může vypadat kostel.

Aneb jak moc tísnivě může vypadat kostel.

Z baziliky jsme pak pokračovaly dále, minuly jsme biskupský hrad, který také není dílem pouze jednoho architektonického stylu ale opět je to taková pouliční směska.

Hrad.

Hrad.

Pokračovaly jsme směrem k řece a k mostu, míjely spoustu rodinek s dětmi a město pomalu upadalo do poklidného večera.

Pohled od mostu. (U řeky Malý Dunaj)

Pohled od mostu. (U řeky Malý Dunaj)

Karmelitánský kostel, postavený 1721-1725.

Karmelitánský kostel, postavený 1721-1725.

Náměstí Szécheniy. Dřívější jezuitský a později benediktinský kostel svatého Ignáce z Loyoly z roku 1641.

Náměstí Szécheniy. Dřívější jezuitský a později benediktinský kostel svatého Ignáce z Loyoly z roku 1641.

Když jsme město jakžtakž obešly, zapadly jsme do pekárny, koupily si oproti Vídni extrémně levné pečivo. Pak jsme si sedly na lavičku a jedly a jedly. Pak jsme se dostaly k národnímu györskému divadlu. Koupily jsme si zmrzku, a po zmrzce jsme šly ještě do tamního nákupního centra.

Maďarský vlak domů.

Maďarský vlak domů.

 

Pak jsme dorazily na nádraží a ve Vídni jsme si schválně nekupovaly jízdenku zpět, jelikož to z Maďarska vycházelo levněji. Tak jsme se malinko pletly. Lístek nás stál dokonce o euro víc než z Vídně do Györu. Kdyby tam nebyla Evička, bůhví kolik by stál. Navíc se tam na nádraží potloukal chlápek, který vypadal, že tam každou chvíli skočí. Do Vídně jsme se dostaly až ve čtvrt na jedenáct. Ale stálo to za to. Teď už můžu říci: Byla jsem v Maďarsku!

Skoro pražské stádium

Dostávám se opravdu a zcela nepokrytě do pražského stádia a nevím, jak je to možné! 😀 Tady nemám dvě školy, práci a tunu dalších věcí a stejně mám od úterka pocit, že nestíhám. Vůbec. Dobře, přiznávám, že teď je konečně čas, kdy jsem si sedla a v klidu si chroupu své téměř vlastnoručně vyrobené křupky (přírodní aneb jak řekla Kazaška: Awww, it doesn’t have any taste. How can you eat it?) a přemýšlím, jak zesumarizuji celý týden. Ale místo přemýšlení bych asi měla raději psát, že? 😉

Ve středu byl poslední den základního kurzu laboratoří technologie. Nevím, jestli jsem si něco jen nenalhávala, ale poslední den jsem rozuměla nejvíce a zvládala jsem skládat krapet rozvitější německé věty. Dělali jsme, resp. pokračovali jsme s dýňovým olejem (který jsme pak dostali po jedné lahvičce domů) a dělali jsme vlastní těstoviny. Naše „příchutě“ byly špenátové, z červené řepy, oregano + paprika a wasabi. Zpočátku nám moc nevycházeli, nevíme, kde byl problém, ale asi po 15 minutách se to naštěstí  „spravilo“ a začala vylézat ukázková vřetena. Ty se ve velkovýrobách odřezávají strojově, ale my to v laboratoři dělali ručně. Pak, poté, co jsme je dali na sušení, jsme měli v laboratoři oběd (s italskou omáčkou a olivami a s parmazánem) a jako zákusek se podávala nejen včerejší zmrzlina. Nemělo to chybu. 😉

Naše těstoviny s příchutí červené řepy.

Naše těstoviny s příchutí červené řepy.

Špenátové a šup na odřez.

Špenátové a šup na odřez.

Odpoledne byla laboratoř pouze a jen o úklidu, pak jsme se rozloučili a vybaveni křupkami, těstovinami a olejem jsme laboratoř opustili. Večer jsem byla domluvená s Terkou, že vyrazíme na stammtisch (kde jsem si říkala, že bych se také mohla ukázat tento semestr) a ještě předtím jsme zašli do LOCObaru, kde každou středu od 7 do 8 mají koktejly jen za 0,50 €. Dala jsem si dva a pak jsme šly pozdravit Chorvaty sedící u jiného stolu a pak i Španěly. Čas plynul, jeden mě pak pozval na drink a na stammtisch jsme došli (spolu se skupinkou Španělů a holkou z Bosny) okolo desáté. Tam dobíhala soutěž o Francii, byl tam i můj TANDEMpartner, pozdravila jsem ho, prohrála 2x fotbálek a šla domů.

Long Island Ice Tea

Long Island Ice Tea

Ve čtvrtek jsem vstávala brzo, aby mi paní uklízečka nezabrala pračku těma rohožkama, co porád pere. Což jsem stihla, díkybohu a akorát jsem to i stihla na TANDEM od 11. Florian vymyslel za tu dobu asi tři různá slovíčka, z nichž jedno je například „děvec“, což je prosím pěkně děvče. Né, že bych taky neperlila, vysmál se mi, že třešním říkám „kirche – čte se kirche“ a ne „kirsche – čte se kirše“. Pro kostel i třešně používám to samé no. Poté jsem měla přednášku s finským pánem, který má celkem silný a také roztomilý přízvuk v angličtině. Pustil nás o něco dříve. Když jsem pak šla kolem SPARu, měli zlevněné jahody, tak jsem si je koupila a celé je také sežrala, hnedle. Večer mi Kazaška sdělila, že jde na párty za nějakým svým kamarádem (líbí se jí teď nějaký Číňanorakušan) a že dorazí do 12 a tak si nebude brát klíče. Tak jsem jí slíbila, že jí otevřu, když s tím má takový problém si je brát. V 0:43 se ozval telefon – to už jsem spala – že už se blíží, že je na Schwedenplatzu. Tak jsem si řekla, že to tu bude tak za 15 minut maximálně a snažila se neusnout, načež mě probudil telefon v 1:51, že je dole před vchodem a jestli jí nemůžu otevřít. To už jsem pěnila a když jsem otevírala dveře od našeho bytu, tak si přihopskala a s úsměvem na tváři mi řekla jen: Hello. Thanks. a pak dodala Good Night. a to bylo vše. Byla jsem tak rozčílená, že mi nešlo usnout, zatímco ona zalehla a spala.

Ráno jsem zaspala (a svádím to na ní, samozřejmě). Nic jsem od rána nestíhala, klettern, na přednášku jsem přiběhla pozdě, ještě, že pán také chodí pozdě. Tentokrát to ale byla docela nuda, rozdal nám pak témata na zpracování seminárkorešerše, ze které má být podle jeho slov krátká prezentace max. na 20 minut. 😀 By mě zajímalo, jak vypadá dlouhá… A protože nás pustil dřív, ani jsem se nestyděla jít na další přednášku, o vínech, která teda byla maximálně nudná, ale konec má boží. 😀 Dostali jsme na ochutnání šest různých vín, dvě bílé, dvě červené, jedno bubli růžové a jedno červené se sníženým obsahem alkoholu. Jedno z těch červených bylo pětihvězdičkové víno z vinice toho pána, co nám to přednášel a mně nechutnalo vůbec. Poctivě jsem ale jako Čech všechna vína vypila, přeci to tam nenechám, natož nevyleju, ne? 😉 Pak jsem jela rychle na Westbahnhof, abychom si s Evičkou a Ivčou koupily jízdenky na sobotní výlet. Ještě předtím jsem řekla Tomášovi (Čech, co se mnou chodí na ta vína), jestli s námi (Terkou, Evičkou, Patricem (Francouz) a Javierem (Španěl) ) nechce jít na Nacht der Forschung, což je tady něco jako u nás Týden vědy a techniky. Řekl, že půjde rád, a tak jsme se všichni setkali před Kunsthistorischesmuseem. Normálně se tam platí vstup 7 € a v rámci této NOCI jsme to měli zdarma. V tomto muzeu mají císařské sbírky z Rakouska-Uherska, obrovskou obrazovou galerii a egyptské muzeum. Řekla bych, že jsme to docela prolítli, ale na druhou stranu, hodně jsem si toho odnesla. Egyptské muzeum, respektive výstavu, měli udělanou moc pěkně, kam se na to hrabe naše Náprstkovo s mumiema.

A že si toho Rakousko-Uhersko nakradlo dost, co?

A že si toho Rakousko-Uhersko nakradlo dost, co?

Měli tam několik sarkofágů, porovnání pohřbívání vysokého ministra s obyčejným kupcem a mnoho dalšího. Překvapuje mě, že to po nich nechce Egypt vrátit. Byl tam i kousek Ištařiny brány. Pak následovalo několik místností jen s řeckou tématikou a pak se přešlo na Řím. Měli to za sebou pěkně chronologicky seřazené a některé věci božsky nasvícené.

Řecká vana.

Řecká vana.

Nasvícená podlaha z římských lázní.

Nasvícená podlaha z římských lázní.

Busty významných Římanů té doby.

Busty významných Římanů té doby.

Také významný někdo, bohužel si nepamatuji kdo.

Také významný někdo, bohužel si nepamatuji kdo.

Pak jsme přešli do obrazové galerie. Co vám budu povídat, bylo by potřeba daleko více času si vše pořádně prohlédnout. Některé obrazy jsem si ale vyfotila, aspoň si můžu říkat, že jsem je viděla na vlastní oči. 😀 A některé opravdu stály za to. 😉

Hlavní schodiště.

Hlavní schodiště.

Císař.

Císař.

Galerie, kde si člověk může sednout a obdivovat a obdivovat. ;)

Galerie, kde si člověk může sednout a obdivovat a obdivovat. 😉

Strop nezaostával za vystavenými skvosty.

Strop nezaostával za vystavenými skvosty.

No, řekla bych hádejte, ale, je to Caravaggio.

No, řekla bych hádejte, ale, je to Caravaggio.

Také Caravaggio.

Také Caravaggio.

A kdo pozná? Hmm, hmm? ;) Jop, Arcimboldo!

A kdo pozná? Hmm, hmm? 😉 Jop, Arcimboldo!

Když jsme odcházeli, ještě nám zbývalo poslední patro, ale Španěl a Francouz už chtěli jít, a vzhledem k tomu, že jsme měli jednu skříňku dohromady, tak to bylo nezbytné. 😉 S Evičkou jsme ještě vymyslely, že půjdeme do Planetária a Terka s Tomášem se k nám pak přidali. Chvíli jsme to pak, díky mému orientačnímu smyslu hledali, ale našli jsme to (se). Bylo to moc hezké, celý ten film, co nám tam pouštěli, Samozřejmě německy, ale šlo tomu jakžtakž rozumět. 🙂 No, obecně, bylo to v podstatě stejné, jako naše pražské planetárium. Normálně se tam platí 10 € za vstup a tak jsme za tu noc ušetřili docela dost. 😉 Na kolej jsem dorazila kolem půlnoci a jen jsem si připravila věci na sobotní výlet a po sprše jsem padla do postele a spala a spala, ale nezaspala! 😉

 

 

Technologie (zn. jen v němčině)

Tak pokračuji příběhem. Na pizze jsem byla. Jen se mi Kazaška zapomněla zmínit, že na tu pizzu jdeme do klubu, konkrétně nejnavštěvovanějšího ve Vídni. Nechtělo se mi, když mi to řekla, ale přemluvila jsem se hlavně z toho důvodu, že se za vstup v pátky nic neplatí (pro dívky pouze) a člověk dostane kartičku s 15 € na ní. V celém klubu se platí jen touto kartičkou, kdy pak zaplatíte u východu za vše, co jste utratili. Říkala jsem si, jak je to hodně moc! 😀 A když se mi dostal do ruky nápoják, sama jsem se zasmála své naivitě. Nejlevnější koktejl stál 15,40 €. Projela jsem zběžně celý lístek a zvolila jsem Spritzer (jedno z nejlevnějších pití a za 7 €). Nakonec jsme se dostaly s Kazaškou i k té pizze (za 3 € půlka malé). Nevím přesně, kdy jsme odcházely, nebrala jsem si žádné hodinky/mobil, ale okolo 3:00 jsme dorazily zpět na kolej. Klub samotný měl tři oddělené obří místnosti, v každé samozřejmě hrál jiný styl a všude stáli maníci v černém – security. Nijak mě to nenadchlo ovšem (jo, jsem vybíravá O:) ).

V sobotu jsem se šla projít, a když jsem se vracela, viděla jsem dvě bezvládně ležící osoby přímo uprostřed silnice. V mžiku se přiřítila jedna sanitka, vylezli doktoři a nad oběma stáli a přišlo mi, že se radí, co jako s nimi. Tak první tři minuty se k zachraňování vážně neměli. Co jsem tak z toho pochopila, tak chlápek jel na mopedu a srazil dalšího chlápka na přechodu. Nakonec přijeli dvakrtá policajti, dvě sanitky a snad je i všechny zachránili. Pohled ale hroznej.

V neděli jsem byla pozvána na bramboráky k Ivče. Vzala jsem své brambory a vyrazila. Byly dobré a dokonce jsem neměla hlad dlouho do noci! Což je u mě divné! Byla tam s námi i Ivčina italská spolubydlící Marina, které moc chutnaly. Sama si ale dělala penne s parmazánem pouze. (I přes bramboráky jsem jí trochu záviděla – jen bazalku na to a mňam!)

Včera (pondělek) jsem měla první hodinu technologií potravin – laborky. Dělá se to tam ve velkém množství a přijde mi to jako laboratoře chemingů. V pondělí to ale byla celkem hrůza, rozuměla jsem každé páté slovo (protože je mám v němčině) a střídavě jsem se nudila a dělala ze sebe blbce, protože můj nechápavý výraz byl odpovědí na všechny otázky mně položené. Vyráběli jsme destilát z mixu jablek, mirabelek a třešní, pak destilát normálně z pšenice a připravovali jsme suroviny na dnešní práce – třeba na dýňový olej nebo na těstoviny. Byla jsem vážně ráda, když jsme skončili. Za celý den jsem si sedla jen jednou a to na obědové pauze.

Dnes to bylo lepší. Dělali jsme nápoj, který by měl lidem, kteří nesnáší laktózu, nahradit mléko. Mix byl připraven z 80 % rýžové mouky a 20 % mouky z quinoy. Zajímavé a kdyby bylo jen rýžové, chutnalo by lépe. Quinoa tomu všemu dodávala super hořkotrpkou chuť. Pak jsme připravovali chléb, nejprve celozrnný a pak i normální, obyč. Samozřejmě jsme ale neměli kvásek, ale kvasinky. 😉 Takže dopadlo to docela dobře, ale k dokonalosti to má daleko. A mám ho doma, jak obyč, tak celozrnnej! Woohooo!

Obrázek

 

Naše celozrnné chleby hned po vyklopení.

 

Druhá skupinka dělala to, co my budeme dělat zítra, a to špenátové těstoviny, dýňový olej a zmrzlinu (vanilkovou s karamelem) a ano, dostali jsme ochutnat. A výborné a super to bylo. Došla jsem k závěru, že si budu muset vzít někoho, kdo má zmrzlinovač doma. Pak jsme opět čistili a uklízeli (tam se to dělá stále) a dostali jsme naše „mléko“ i chléb domů. Na co jsem zapomněla, co jsme dělali, byl extrudát. Tedy věc, která se vyrábí z mouky (jedno jaké, ale nejchutnější je to z kukuřičné) a pod vysokým tlakem a teplotou se z toho stanou křupky (respektive takové ty kuličky, které jsou v prodejnách BIO prodávány s vysokohorskou přirážkou). Tajně jsem doufala, že nám je také dají domů, tak budu doufat i na zítřek, jako sváča je to super! A taky snad zítra vyfotím naší zmrzlinu! 😀