Kde nic, tu nic

No, budu upřímná. Nechtěla jsem psát, dokud se „něco“ nestane (pod pojmem něco si můžete představit hrůzné, úžasné, šťastné, rozjitřené, tedy alespoň nějaké okamžiky). Bohužel, nic moc se neudálo. Dokonce bych i řekla vůbec nic, ale tak aspoň vás můžu pro jednou vážně unudit k smrti.

V neděli bylo ošklivo, což je jediný důvod, proč jsem seděla na zadku a učila se. Vážně učila a dokonce i dvě hodiny v kuse. Pravda dopomáhal mi k tomu fakt, že Kazaška ještě spala, takže když já se vymátožila okolo deváté hodiny z postele, poslepu došla do koupelny, nasnídala, trošku prokrastinovala tím, že jsem si musela přeskládat skříň, pořád jsem měla okolo jedenácté hodiny čas sama pro sebe. Pak ovšem vstala a začala mě opět zásobovat historkama o chlapcích. Nevím, čím je přitahuje, ale vždy se vytasí s tím, že potkala Turka 😀 :D. Tak tentokrát byl Turek dost vilnej a dalo jí práci ho držet zpátky, a když jí chtěl koupit drink, řekla mu, že pije jen Redbull, prý ho to urazilo a tak naštvaně odešel a Redbull si musela koupit sama. Což ovšem naprosto nevadilo a přišla domů v šest (ráno). Tak jsem poslouchala a poslouchala, uvařila si, a pak jí řekla aby mi na chvíli dala pokoj, což provedla tím způsobem, že začala nahlas skypovat se svou maminkou. Mám zajímavý poznatek z dneška, ona své mámě vyká. Speciálně jsem se jí ptala, a vážně jí vyká. A ještě něco, Američanky (skoro vím, která z nich) mi sežraly okurku. Chtěla jsem si udělat okurkový salát a nemohla jsem. Rozzuřilo mě to do běla. A pak je má mít člověk rád. To tak!

V pondělí mě čekala poslední zkouška ze zimního semestru. Ceral Technology. Dorazila jsem přesně a už první dva studentíci byli odzkoušení. Jediná výhoda zkoušky byla, že když člověk nevěděl, mohl se kouknout do svých poznámek a odpověď najít a odpovědět. Pán byl ale hodný a já to mám a to je jediné, na čem záleží. 😀 No a to bylo to jediné, co se za pondělek událo a bylo nějak významné, celkem bída, což?

V úterý jsem měla hned dva předměty, které se kryly. Před němčinou dostala přednost Packaging Technology a tu jsem celou prokecala s Philippem (Rakušák), když mi ukazoval, kolik mají titulů oni a já mu ukazovala, jaký jsme my chudáci. Také mi řekl, že nějaký Ing. před mým jménem v Rakousku nikoho nedojme, že to člověk musí být Dipl. Ing. 😀 A Ing. tu dostávají i bez studia za práci  3 roky v oboru… 😀 Tak jde to sakra jsme, no? Když jsem okolo půl sedmé dorazila dom, Kazaška měla hysterický záchvat, protože jí mamka řekla, že když s ní může skypovat, tak asi logicky ten počítač není v tak špatném stavu, aby si musela kupovat nový. Což po tomto prohlášení Kazaška propukla v hlasitý pláč a nedokázala přes půl hodiny přestat, také maminku na skypu vypnula a hovořily spolu až zase dnes.

Ve středu a ve čtvrtek jsem zařizovala Learning Agreement, což také byla akce na celý den, ve středu jsem vytiskla hned dva špatné papíry a nemohla jsem si dobít peníze na kartu (jelikož jsem u sebe žádné neměla), takže jsem potupně šla na zahraniční tady a paní mi vysvětlila, že bude fajn, když přijdu jindy a vysvětlila mi, co po mně chce. Ve středu jsem také stihla pro naše erasmáky, kteří pojedou na výlet do Vídně „nakrást“ USE-it mapy. Ve čtvrtek se scéna s LA opakovala, ovšem tentokrát to bylo o trochu výživnější. Dala jsem si záležet, abych tiskla ty správné papíry. Jenže pak jsem si i bez problémů dobila (a mělo mi být jasné, že je to nějaký divný a že to není jen tak). U tiskárny nebyla žádná fronta (další varovný znamení) a já si tam suverénně nastoupila, přihlásila se a dala tisk. Ona chvíli dělala, že přemýšlí a pak mi tam hodila ERROR. No dobrý, říkala jsem si, a vyndala dva zaseknutý papíry, tím jsem jí uspokojila (asi na deset vteřin) a pak začala pípat zas. To už tam těch zaseknutejch papírů bylo šest a moje LA stále v nedohlednu. Když se situace opakovala asi po šestý, došlo mi, že to asi neopravím. V tu chvíli přihupskala zvláštní holka (erasmus rovněž) a měla tu nejlepší otázku, jakou si můžete představit – What are you doing? Is it broken? Tak jsem se na ní se zabijáckým a umělým úsměvem otočila a oznámila, že – Printing. And, yes, it most definitely is broken. Ona si pak jen povzdechla, dala pár nic neříkajících rad a hlášek do éteru a odcupitala bůhvíkam. V tu chvilku jsem to vzdala. Na scénu došla i Ivča, která se snažila portýrovi vysvětlit, že to je fakt rozbitý a ten jí na to jen řekl něco ve smyslu, že to není jediná tiskárna ve škole. Takže jsem šla k druhé (mimochodem jediná další, kterou v tomhle kampusu znám) a dala tisk. Papíry vyjely, černé po obou stranách a jeden se zase zasekl. Měla jsem chuť do toho kopnout, Naštěstí pak ale pokračovala tiskárna bez známek zaváhání až do konce a já vítězoslavně odešla na zahraniční se začerněnýma LA. Když jsem se pak vrátila a skenovala, tiskárna mi jednu z mých LA sežrala! a zmuchlala, že ještě porád vypadá, jako kdybych jí nutila krávě a pak pro velký úspěch ještě koze…  Odpoledne mě pak čekal TANDEM, ale byla to tragédie, nedokázala jsem (minimálně jsem měla ten pocit) dát dohromady souvislou německou větu, která by byla rozvitá, byť jedním jediným přídavným jménem. Takže jsem pak jela domů a litovala se, jak je to se mnou špatný a k večeři jsem si za trest udělala čočku.

Dnes bylo na rozvrhu opět klettern. Mám stále pocit, že mi upadnou ruce, paní se vytáhla se stylem, který má mít ruce a nohy skoro ve stejné výšce, což je tedy (minimálně pro mě) pekelně těžké. Předtím jsme měli rozcvičku a ta probíhala takovou formou, že si každý z nás hodil velkou kostkou a pak měl udělat cvik, který patřil k danému číslu. Když to ovšem vysvětlovala, tak jsem jí skoro nerozuměla a říkala jsem si, že až se dostane řada na mě a nebudu mít „laufen“, tak jen budu blbě koukat. 😀 Naštěstí, jsme to dělali všichni dohromady. Odpoledne se pak konala přednáška, která se vlastně nekonala, takže jsem tam dojela, zjistila, že to není a zase odjela – skvěle strávená hodina a čtvrt :D. A dneska mě Kazaška zve na pizzu, tak uvidíme, momentálně porád spí… Tak bůhví, kdy ta pizza bude… 😀

Klosterneuburg

Tak, asi začnu ze široka. To, že jsem (jsme) se tam vypravily byla docela shoda náhod. Ale když jsme ve středu jeli po dálnici kolem, a já viděla klášter, musela jsem tam jít… nic jiného se nedalo dělat…

Vyrazily jsme v jedenáct a nějaké drobné autobusem (stále mhd) na Kahlenberg. Z Kahlenbergu jsme pak šly do Klosterneuburgu.

Toto je cesta tam…

Bylo opravdu nádherně a třeba v lanovém centru, které je hned pod vrcholkem Kahlenbergu, bylo narvané. Tam jsme šly z kopce, celou dobu, protože Klosterneuburg je městem, které leží na rovince hned vedle Dunaje.

Začátek cesty, jupíjajou... (Opět tu nemají kilometry, ale minuty, stejně jako na Slovesnku mě to rozčiluje!)

Začátek cesty, jupíjajou… (Opět tu nemají kilometry, ale minuty, stejně jako na Slovesnku mě to rozčiluje!)

Cestou necestou, polem nepolem...

Cestou necestou, polem nepolem…

Když jsme sešly kopec, došly jsme k novému kostelu, který byl otevřen a nikdo v něm nebyl… Kostel byl postaven mezi lety 1936 – 1937 (oni aspoň neměli problémy s povolením a podobně).  Kostel se mi jako takový moc nelíbil, římskokatolický, docela obyčejný, až na rok výstavby… 😉

Kostel, líp to nešlo no...

Kostel, líp to nešlo no…

Vnitřek... ;) (Jednoduché, že?)

Vnitřek… 😉 (Jednoduché, že?)

Dále jsme chviličku pobyly na dětském hřišti hned vedle. A pak jsme pokračovaly ke kláštěru, což byl hlavní cíl cesty. Trošku jsme se cestou zamotaly, tak jsme se musely ptát, ale jen jednou (a já se neptala, já se ze zásady neptám O:) ). Nakonec jsme došly k pěknému morovému sloupu, který byl na Rathausplatz, kde se zrovinka konaly trhy ručně vyráběných výrobků. A krásné a boži tašky v jednom tam prodávali Češi! 😀 Z Chrastavy. 😉 Ivča jim udělala tržbu a jednu tašku si koupila, což mi připomíná, že jsou i Fleru. 😀

Jinak, radnici jsem nevyfotila, tašky ano (tady jsou vidět priority… O:) ). Ale, zajímavé bylo, že měli hned dvě radnice vedle sebe. Jednu starou pěknou (růžovou) a druhou novou (až mi to krapet připomnělo socialistický realismus a půlku námestí v Rumburku).

Morový sloup, který byl postaven roku 1714 a jak je vidět, je moc pěkný a barokní a vůbec.

Morový sloup, který byl postaven roku 1714 a jak je vidět, je moc pěkný a barokní a vůbec.

Český stánek s českými taškami.

Český stánek s českými taškami. A je tam i kus radnice… dokonce, jak jsem si teď všimla.

A hned za Rathausplatzem na nás koukal klášter. Teď vás zahltím fotkama, ke kterým nemám moc co říci, ale krásné to rozhodně bylo… To uvidíte… snad 😀

Tak v dálce je vidět kláštěr. (Kvalita fotky moc nic no... co mě opravdu fascinuje, je ta koruna na střeše - to mi přijde nádherné)

Tak v dálce je vidět kláštěr. (Kvalita fotky moc nic no… co mě opravdu fascinuje, je ta koruna na střeše – to mi přijde nádherné)

Obloha nemohla být modřejší...

Obloha nemohla být modřejší…

A teď - trošku z blížší perspektivy - zase ta koruna! Ach!

A teď – trošku z blížší perspektivy – zase ta koruna! Ach!

Mapička

Mapička

Pohled k zahrádce.

Pohled k zahrádce.

Opět sloup. :)

Opět sloup. 🙂

Věž z jednoho úhlu pohledu...

Věž z jednoho úhlu pohledu…

A obě věže... chá!

A obě věže… chá!

Konečně trocha opravdové gotiky. :)

Konečně trocha opravdové gotiky. 🙂

Ještě z druhé strany

Ještě z druhé strany

Překvapení, když na obyčejném dvorečku uprostřed kláštera zurčí fontána.

Překvapení, když na obyčejném dvorečku uprostřed kláštera zurčí fontána.

Řekla bych, že opět jedny z ne tak starých baráčků

Řekla bych, že opět jedny z ne tak starých baráčků

Pak jsme prošly i vnitřek kláštěra. Kupodivu, bylo tam k vidění i několik věcí, za které se nemuselo platit, což tu opravdu nebývá zvykem.

Vnitřek kostela - novogotika.

Vnitřek kostela – novogotika.

Klepadlo

Klepadlo

Jak vyrobit z pěticentu za jedno euro pamětní placku...

Jak vyrobit z pěticentu za jedno euro pamětní placku…

Boční vchod na výstavu a ještě dál...

Boční vchod na výstavu a ještě dál…

Ta koruna, že?!

Ta koruna, že?!

A tak jsme se pak vzdalovaly a vzdalovaly...

A tak jsme se pak vzdalovaly a vzdalovaly…

Dneska bylo tak krásně, že mě Dunaj lákal - jen skočít...

Dneska bylo tak krásně, že mě Dunaj lákal – jen skočít…

Ta romantika... :D

Ta romantika… 😀

Zpět jsme to vzaly z kláštera podél Dunaje. Procházka celkově byla dlouhá něco kolem 13 km (to říkala Ivča, počítala to, tak jí to budu věřit 😉 ). Sluníčko svítilo, okolo nás se proháněly miliony cyklistů (ano, záviděla jsem jim… 😀 ). A bylo to fajn. Přismahla jsem si obličej, také… 😀 No, nemůže to být lepší, až na to učeni, co na mě čeká.

A na závěr, něco speciálního pro Han (která ani nevím, jestli to sleduje tady) a pro Martinku (u které to nevím rovněž, ale ta si mlže udělat poznávačku, aneb v rámci naší otázkové hry, řekni, co to je za kytky… O:) ).

Kytky I. - jaro je tu!

Kytky I. – jaro je tu!

Kytky II.

Kytky II.

A proč pro Han? Protože svýma jarníma fotkama spamuje FB co to dá! 😛

Teplo až vedro

Začnu středou, ta, si myslím, bude zajímavá. Jedna z Američanek tu měla na návštěvě už od neděle svého amerického boyfrienda. Jenže ho nenahlásila a s kamerou za dveřmi by to mohl být pěkný průšvih. Tak si tu s námi poklidně žil až do středy. V pondělí Američanka vytvořila na své dveře cedulku – Bitte nicht putzen diese Woche. Už jen to je tu problém. A samozřejmě, v devět hodin ráno ve středu dorazila uklízečka (která tu má, mi přijde, především dozorovací funkci). A průšvih byl na světě. Hned volala na ředitelství, že nechtějí, aby uklízela. A pak zamčený pokoj odemkla vlastním klíčem, aby se dovnitř mrkla… a ještě zatepla opět volala, že má návštěvu – což je zakázané. Jakou pokutu Američanka platí nevím, protože ve středu odpoledne se sebrala a odjela do Prahy a od té doby tu po ní není ani vidu ani slechu… Každopádně, přijde mi to vtipné, obzvláště, když uklízečka asi před měsícem říkala, že jí je to jedno, kdo tu bydlí a tak…
Mě čekala ve středu exkurze do laboratoře, která se zabývá standardy mykotoxinů. Laboratoř je až v Tullnu, a náš profesor se uvolil, že nás tam zaveze autem. Kdybych říkala, že cesta tam byla zvláštní, možná bych to ještě podcenila. Jak jsem se dozvěděli, tak tenhle pán umí všechno a co neumí, tak se učí. Řídil děsně a já bohužel seděla vpředu, takže jsem dupala vedle něj na imaginární brzdu každých sto metrů. Ovšem, když zjistil, že ho asi opěvovat nebudeme, pustil si nahlas rádio a hnal se po dálnici k cíli. Když jsme dorazili, posadili nás do přednáškové místnosti RomerLab a tam jsme poslouchali dlouhé tři hodiny o tom, jak vyrábí testkity na zjištění mykotoxinů. Vzali nás i do laborky, ale nic, co bychom neviděli, tam nebylo.

Laboratoř - pro ty, kdo jí neznají... :D

Laboratoř – pro ty, kdo jí neznají… 😀

Pán, co nám vše vysvětloval lámanou angličtinou a chtěl se nás co nejdříve zbavit

Pán, co nám vše vysvětloval lámanou angličtinou a chtěl se nás co nejdříve zbavit

Naše malá skupinka, usmívající je Američanka.

Naše malá skupinka, usmívající je Američanka.

Od Tullnu jsem očekávala maličko víc. Obyčejné městečko u Dunaje, kde v podstatě nic moc není. Asi bych ho přirovnala k Brandýsu (ten je ale hezčí). Zpět nás opět vezl profesor a cesta byla stejně awkward jako předešlá.

Ve čtvrtek jsem si byla opravit známku, což se povedlo. Pak jsem měla TANDEM, kdy mi bylo řečeno, že můj tandemák byl opět dumpsterdivovat a vytahoval z batohu toastový chléb a vánočku a podobné. Tak snad se zadaří a já se mu jednou vetřu, abych si to taky zkusila. 😉 Pak jsme zase měli přednášku, dlouze… 😀

V pátek bylo opět klettern, ještě teď mě z toho všechno bolí. Lezli jsme totiž hlavně za pomoci nohou… Paní nám pak na konci řekla, že už určitě všichni vidíme, jak nám rostou svaly. 😀 To rozhodně…
Pak mě čekala zkouška, která probíhala formou kulatého stolu. A pán mě moc nepotěšil, vím, že život není spravedlivý a kdesicosi, ale odpověděla jsem na vše, a oproti ostatním, který pořádně neumí anglicky, jsem mu toho řekla spousty, a oni dostali za jedna a já za dva. Grr.

Večer jsem za „odměnu“ šla do pivovaru na Ottakringu, kde se platilo 2 € za vstup a od 10 do 11 měli pivo zdarma. Náš timemanagement nebyl úplně optimální, jelikož jsme dorazili 5 minut před 11. Takže jsem dostali poslední pivo zdarma a byl schluss. 😀 (mimochodem, to pivo bylo super hnusný!) Dostali jsme i welcome drink – baccardi s colou (a limetkou a taky nic moc…). Zdrželi jsme se do jedné. A pak tradá domů. Bylo tam mimochodem asi milion šestnácti a sedmnáctiletých. (Jelikož tady se může pít už od 16.)

Jedna místnost - hiphopoušská...

Jedna místnost – hiphopoušská…

Největší hala - extrémní mix hudby.

Největší hala – extrémní mix hudby.

A dnes byl v plánu Klosterneuburg. A to bude ve druhé rubrice, prosím pěkně. 😀 Jen co se najím. 😀

Smutný konec garáže

Omlouvám se opět za delší časový rozestup, ale nepřišlo mi nějak, že by bylo co psát. O:) Vážně. Skončila jsem se čtvrtkem a od té doby se toho tolik neudálo. Ale dny stereotypní taky nemám, jen nejsou tak zajímavé, bych řekla.

V pátek jsem, kromě klettern, šla ještě do hostelu. Na klettern ovšem paní tentokráte mluvila opravdu rychle, hráli jsme i namegames (po německy pravděpodobně namenspiele) a já těm Rakušankám nerozuměla, jak se jmenují! 😀 Jasně, třeba Viola, Lea, Sara, Laura jsem zvládla (kromě toho jejich rrrrr), ale pak to byla taková jména, kdy jsem měla pocit, že zakašlala a ono to bylo jméno. Navíc, i já se stala Péééétrrrrááá. 😀

Odpoledne jsem se vydala na Donauinsel (opět), měli jsme, ostatní Češi, sraz na slacklining. Což mi nejde, samozřejmě… 😀 Tam se pak ale povětšinu času procházely hlavně egyptský malý holčičky, kterých jsme se nemohli zbavit. Ovšem, ten den bylo nádherně, až jsem si spálila půlku obličeje – nikterak významně – protože to vybledlo hned třetí den.

Obrázek

A jak bylo ten den nádherně – ještě v 6 večer jsem šla jen v tričku na kolej – tak sobota byla jiný kalibr. Ráno hodně foukalo a okolo jedenácté začalo pršet a pršelo až do večera. A foukalo tak, že se robily i květináče ve třetím patře a v patře nad námi někdo nechal otevřenou ventilačku a celé okno jim prasklo. Hnus, velebnosti.

V sobotu i v neděli jsem si říkala, že se budu učit. Také jsem to tak dělala, ale že by to bylo nějak slavné, to tedy opravdu ne. V neděli jsem ovšem šla do opery. Ale ne do Staatsoper, ale do Volksoper. Na Turandot.

Obrázek

Bylo plno a osazenstvo opery bylo převážně starší (tím myslím 60 a výš). No a k samotné opeře, jak se mi Don Giovanni líbil ve státní, tak se mi tedy nelíbila Turandot tady. Zpívali moc pěkně, všichni. To rozhodně ano. Ale docela by mě zajímalo, jak to režisér myslel, když ty Číňany zpodobnil jako hmyz… To jsem opravdu nepochopila. Navíc, tatarský princ nebyl ani mladý, ani krásný, ale byl starý a vypadal jako inuita v dobách nejvyšší nouze. Jeho tatínek, svržený chán, vypadal jako Yetti a medvěd v jednom a o Turandot ani raději nemluvím. A zbytek byli hmyzáci. Jsem asi opravdu konzerva, protože tohle se mi vážně nelíbilo.

Obrázek

Obrázek

Ale tak, celkově to nebylo tak špatné. 😀 Jestli bude čas a chuť, tak rozhodně ještě někam zajdu, spíš ale do Staatsoper.

V pondělí mě čekala bloková přednáška, která je až do pátku. Pán (bohužel nebo bohudík) opakuje věci, které znám (česky 😀 ), takže to není až taková hrůza. Ale oznámil nám, že budeme mít rovnou v pátek zkoušku. Tak mně trošku zatrnulo. Navíc je to každý den do šesti a já mám odpoledne už jen maličko pozornosti, takže mě stojí víc energie jí udržet a večer jsem naprosto nepoužitelná třeba i pro vaření…

Dnes jsem měla zkoušku a za chvilku vyrazím opět na tento blokový předmět. U zkoušky jsem se ovšem projevila jako šprťák, což se mi stalo zase asi po 5 letech. O:) Chtěla jsem nejlepší známku, jen jsem spletla singletový a tripletový mechanismus kyslíku při autooxidaci a fotooxidaci lipidů. A tak, což běžně nikdy nedělám, jsem se zeptala na další termín a jdu znovu ve čtvrtek. Asi si potřebuju něco dokázat, nebo co… A v pátek pak budu mít další zkoušku a v pondělí pak taky. Takže, třeba se vážně budu učit. 😀

Jinak garáž bohužel kvůli blokovému předmětu mít nemůžu, což mě tedy ohromně mrzí. 😦

Die Garage

Tak tedy úterý, asi, že? No, co vám budu povídat, nic moc se nedělo. Měla jsem z předmětů jen němčinu a protože bylo venku opravdu nádherně, tak se nás tam sešlo pět a půl. Měli jsme debatovat o tom, jestli jsou bio potraviny lepší než normální a o dalších věcech. Byla jsem ve skupině s Terkou a Maďarkou ( u které, samozřejmě, jak je mým zvykem, si nepamatuji jméno). Ta chudák za celou dobu neřekla skoro nic. Vypadla z ní věta jen – Ich denke, es ist OK. – a to bylo všechno. Domů jsem bůhví proč dojela docela pozdě. Kazaška už byla doma, ona teď nic vůbec nedělá, jen je na koleji. Začala mi vyprávět spoustu věcí, až jsem přešla do obranného režimu a na vše jí jen říkala, že fajn, oukej a podobné. A pak se na mě urazila, protože to prokoukla… 😀 O:).

Další den jsem měla v rozvrhu nový, zajímavý předmět, který se jmenuje Die Garage. Je to v podstatě o zformulování nápadu/myšlenky do business projektu, na kterém pak spolupracují cca 4 – 6 lidí. Ve středu to bylo takové zahřívací a zajímavé, řekla bych. Přednáška a vlastně celý workshop byl v sídle rakouského Microsoftu. 😉

Obrázek

Nejprve jsme se tak nějak seznámili, měli teambuilding, který obsahoval marshmallow challenge… (nevyhráli jsme, bohužel 😀 )

Obrázek

a pak se začalo s definováním nápadů a v pokračování – tedy v jeho rozvíjení. My měli něco ohledně light perception a jak to uplatnit v praxi – samozřejmě, že by se z toho dal udělat hotový zlatý důl – dle mého názoru. Upřímně ale přiznám, že vlastní firmu jsem nikdy mít nechtěla, ale celý tento koncept předmětu – workshopu mi přijde úžasný… Hlavně, jsme tam studenti 3 univerzit, a jelikož jsem nepátrala, jestli nabízí něco podobného má univerzita, tak nemůžu říct, že my to nemáme, ale myslím si to. Každopádně, je to parádní zkušenost a rozhodně si myslím, že i jen představení toho, jak má člověk zacházet se svými nápady/myšlenkami/sny je využitelné pro budoucí povolání. Studovat bych to ale opravdu nechtěla.

K večeru jsem ale měla pocit, že se mi rozskočí hlava. Ve středu byl celý předmět od 12 do 20. Pravda, poslední dvě hodiny jsme měli vyhrazené na chatting a eating. (Vážně nám tam dali večeři! Jupí! 😀 ) Dali nám guláš a chilli con carne! A pivíčko. S nižším obsahem kalorií. 😉

Obrázek

 

Obrázek

Otevírání piva na mě bylo moc sofistikované – logicky jsem urvala očko a pak s tím nešlo nic udělat. Pak mi ale jedna z Rakušanek pomohla. Díkybohu. Pivo bylo na rakouské poměry dobré, na české by patřilo k nižší střední třídě. A pak jsme se pomalu rozešli domů.

Dnešní den jsme začínali dříve. Už v 9 a mě,o to být do 16, ale přetáhli jsme. Tentokráte jsme rozebírali jiné nápady. Jinak, na začátek byl broomstick challenge, který, jak jinak, jsme opět nevyhráli! 😀 A pak už nám představovali jak vypadá business model, jak na to, a další, zajímavé věci. Rozebírali jsme úspěch firem jako je Apple (a jejich nápad na iTunes) a Nespresso ( razor-blade situation), a pak se přešlo k dalším nápadům. Tolik lidí, co by chtěli jednou mít vlastní společnost, jsem na jedno místě ještě neviděla. Bylo to zajímavé, poučné, no, prostě si myslím, že mi to hodně dalo. Problém je jen to, že se mi to kryje příští týden s jiným předmětem, který bych ráda měla, tak uvidíme, třeba to půjde nějak zařídit a mohla bych se nějak podílet na business modelu. 🙂

A mezi námi byl (je) i Němec, který je zde také na Erasmu, a říkal, že bychom mohli jít dumpster diving, což bych si opravdu moc ráda zkusila. Tak třeba se zadaří, škoda nevyužité příležitosti, no ne?

Dnes máme u nás v kuchyni beerpong – drinking game. Už teď je bordel přímo nesnesitelný! No, tak snad odejdou do nižších pater, jak slíbili – to znamená, ještě dvě hodiny. Pff… 😀

Donauinsel

Abych se opět vrátila o pár dnů zpět, jsem tu s dalším příspěvkem. Časové prodlevy mám pořád dlouhé, jenže není nade mnou nikdo s bičem, který by mě nutil psát každý den. O:)

V sobotu jsem původně chtěla vyrazit do Rathausu. Terka mi sdělila, že prý tam byl vstup pro ženy zdarma, když je ten MDŽ. Jenže, nevěděla jsem čas a když jsem před Rathaus dorazila, nikde nic. Tak jsem aspoň vyfotila lidi, jak bruslí. Oproti kluzišti v Olympijském centru na Letné byl led teda naprosto odlišné (a lepší) kvality (už od pohledu 😀 ).

Obrázek

S Ivčou jsme se rozhodly, že ten den pojedeme zkusit nákupní centrum za Vídní (i s Primarkem). Jely jsme tedy až na konečnou metra a odtamtud nás čekala ještě cca 20 minutová jízda busem. Přišly jsme na poslední chvíli, tím pádem jsme stály na jedné noze a ještě né na vlastní a do ucha nám řvaly hned tři uřvaný děti v kočárcích. A do toho se tam ještě hádaly dvě matky, jelikož do sebe pořád strkaly. Zážitek samozřejmě. 😀

Inu, nákupní centrum není z největších, co jsem kdy viděla. Ale lidí tam bylo i tak dost. A taky pár obchodů, co u nás nemáme (i pokud nepočítám Primark). Takže jsem objevila hrozně moc roztomilé ňuchňací mikiny s ušima (které samozřejmě nutně potřebuji a budu se na ně snad jezdit koukat), pak taky asi dalších deset různejch parfemací sprcháčů (skořicový a čokoládový vedou, na ty budu muset taky jezdit, čuchat… O:) ) a krásnou zelenou sukni, kterou bych samozřejmě taky potřebovala. 

Obrázek

Ale k tomu Primarku, zas taková bomba, že by to byla, to není. Ale chápu, proč tam plno Čechů jezdí, je tam vážně levno (i na české poměry) a pokud se člověk zasnaží, tak dokáže najít i něco, co má dobrý poměr cena/kvalita. Lidí jak psů, a mé neoblíbené muslimky se tam praly o každý kousíček, jak je nesnáším v potravinách, tak tady snad běsnily ještě víc.

Každopádně, z obchodního centra jsem dorazila kolem sedmé, tuším, a doma na mě Kazaška čekala s úsměvem, že teda jestli někam s ní půjdu (na nějakou velmi pofidérní business přednášku), takže se jí dostalo milé a rázné odpovědi, ať zapomene.

V neděli jsem dopoledne vařila, Z mých dušených hub se stala (záhadou samozřejmě 😀 ) houbová omáčka (a dobrá kupodivu!), Ivča přijela s knedlíkama. Pak jsme se spolu vypravily na Donauinsel. Bylo nádherně, teplo, jarně, všem jsem záviděla kola, drandili tam o stošest. Nevím, kolik jsme ušly, tak 5 km. A když se setmělo, byla hrozná zima (jop, vím, překvapivé :D).

Obrázek

Cesta tam a zpět a VIC (Vienna International Centre).

Obrázek

 

Ivča mě pozvala pak na večeři, na pravou italskou pizzu její spolubydlící. (Která jí mimochodem dělala poprvé v životě… :D). I tak byla moc dobrá, navíc jsem se dozvěděla, že třeba na Marinaru nepatří sýr a když se řekne ananas a pizza dohromady, Italové skoro blinkají.

Obrázek

Domů jsem se dostala kolem desáté. V metru kupodivu nebyli žádní divní lidé a že jich na U6 jezdí spousty. 😉

V pondělí mě čekal jen TANDEM. Trošku jsem v půlce TANDEMU zahlásila, že Praha je stokrát lepší než Vídeň a také další věci, až z toho byl chudák můj TANDEMák přejetej. Ani se nedivím, možná bych měla být méně zlá (a nebo méně upřímná :D). Pak jsem pomáhala Kazašce s věcmi na její dnešní pohovor, a chudák má zase „trable“ s chlapci. Jeden jí napsal, že je krásná (to bych mohla číst taky, né že né… 😀 ), ale ten je prý ošklivý, a druhý, ten si jí chudinku přidal AŽ po čtyřech dnech na FB (takže z toho dedukuje, že o ní nemá zájem) a ten se jí zase líbí až moc… A pak jí ještě třetí pozval do kina (Egypťan, ti dva předtím Turek a Moldavan). Rozlišuje je na ty, kteří jí koupí kafe ve Starbucksu a na ty, kteří ne… 😀

První klettern

Když jsem se koukla na datum minulého příspěvku, tak jsem se zastyděla. Čas letí rychlostí blesku a ani mi nepřijde, že už jen necelé 4 měsíce a budu doma. Doufejme i s plnou náloží kreditů a tak vůbec. Ale co se stalo a nestalo. 😉

V pondělí nemám pocit, že by se dělo něco speciálně významného. Tedy, kromě zkoušky, kterou jsem udělala. Ale protože to byla ještě ze zimního semestru, tak že by to bylo terno, to fakt ne. Celý ten jejich systém mě rozčiluje čím dál tím víc.

V úterý jsem šla na úvodní hodinu k mému druhému pouze německému předmětu. Sázím tak trochu na to, že test by mi mohli dát anglický a nebo prostě aspoň anglicky budu moct psát odpovědi. Ale i tak by test měl být lehký, tak snad, i kdybych se to měla naučit nazpaměť, tak tam chodit chci. Potkala jsem tam zase toho czechguye, u kterýho pořád nevím jméno (jo, vím, že to je trapný…). Teda, musím upřímně přiznat, že jsem ho nepoznala, když přišel, ale pak za mnou někdo pořád volal – Péťo, Péťo, Péťo – a to jsem vydedukovala, že asi bude na mě. 😀 Optal se, jestli rozumím a jestli na to budu chodit, tak jsem přikývla, že ano. Byla jsem tam s Terkou, která nakonec bude chodit taky, snad, ale do jiné skupiny. Další na pořadu dne byla němčina, která je v druhém kampusu. Nad němčinou už jsem dávno zlomila hůl, nedokážu donutit Kazašku, aby používala jen němčinu, Američanky mluví jen anglicky a já se rychle domluvím taky jen anglicky. U němčiny musím přemýšlet, a to, jak někteří víte, dělám nerada. 😉 Na němčinu se mnou chodí asi 5 Maďarů, asi  5 Francouzek a zbytek je takový mix. Seznámily jsme se tam s Terkou s Íránkou, která je tu třetím rokem, a samozřejmě, německy už jí mluvit jde. S ní jsem se tedy bavila převážně německy a jak říkala, teď jede po třech letech domů na prázdniny a pak se zase vrací. Sama neví, kde by chtěla žít. Před němčinou jsme ale s Terkou hledaly ještě nějaké zajímavé kurzy a já v systému narazila na předmět, který se jmenuje Garage. No, vážně, GARÁŽ. 😀 A za 6 kreditů. No, neber to. 😉 A shodou okolností byl meeting po němčině, tak jsme se zaregistrovaly a já jela navštívit Terku na kolej. Kdy samozřejmě platí méně než já, a královsky mě pohostila – zmrzka, toustíček. Mňam. 🙂 Pak jsme vyrazily. Projekt garáž mě nadchnul. Každý by měl přijít s vlastním nápadem na nějaký projekt, který se pak třeba i může rozjet a business je na světě. Tak podivný jméno to má proto, že nejúspěšnější firmy také začínaly v garáži. Moc mi to nevychází do rozvrhu, ale chtěla bych tam hrozně moc chodit, přijde mi, že mi to může otevřít oči na tolika frontách. 🙂

Středa nebyla až tak zajímavá, akorát mě tak rozbolelo koleno, že jsem si musela od Kazašky půjčit vietnamskou mast se sovětskou recepturou, po které jsem měla asi hodinu pocit, že mi ta noha upadne a bude po pokoji pochodovat sama. Nicméně, zabralo to. Volala mi ten den Ivča, že pro mě má úžasnou novinu. Byla jsem docela zvědavá, co to bude a tajně jsem doufala, že to bude něco ve stylu – Dostala jsem dort, pojď, dám ti půlku a sežereme ho – ale bohužel. 😉 Ne, sehnala mi TANDEM partnera. A to jsem chtěla na němčinu už kašlat. Tak nebudu, už jsem s ním domluvená na pondělí. Odpoledne jsem ještě byla s Ivčou, její kamarádkou – Slovenkou Evčou a její spolubydlící vybírat kolo. Tedy, mrknout se na trh, kde je nabízejí. Myslím, že tak stará kola nikdo neviděl. A za cenu 100 € a více. Tak to jsem si řekla, že ani náhodou. Jen si na tom založím byznys, budu vozit stará kola z Čech do Vídně a budu na tom vydělávat. 😀

Ve čtvrtek jsem se vrhla na úklid/vaření/nicnedělání, ideální den. 😉 Venku nebylo nic moc, koleno mě přestávalo bolet. Docela dobré. Vyřešila jsem, jakžtakž erasmácký (pražských erasmáků) výlet do Vídně, teď čekám na vyjádření a požehnání shora… 😀

A dnes jsem byla lézt. Klettern. Bylo to fajn. Jak nám paní vše vysvětlovala, v němčině samozřejmě, tak nás i poslala pro boty, které na lezení musí být menší. No, bolí mě palce ještě teď. 😉 Měla jsem tam široko daleko nejinfantilnější ponožky se žirafím ksichtíkem, tak jsem byla nejdřív ráda, že si můžu boty nazout, ale pak mi málem upadly palce. A pak i málem ruce, které se mi teď hodně třesou. Ale lezení je super. Zatím jsme jen boulderovali. Museli jsme se i na začátku představit, Což jsem po koktání zvládla. No a pak jsem byla jen nakupovat, protože víte co, zase nám odpadlo Principles of Winemaking. No, a měla bych se začít učit… jak jinak. 🙂 Tak zase příště – to možná přijdou i ty příspěvky o kazaščiných chlapech. 😀