Prázdniny se blíží

Upřímně musím napsat, že jak jsem se minulý týden moc do Čech netěšila, tak teď se docela těším. Ač jsou nám Rakušané hned po Slovácích nejbližší národ, jejich přístup ke všemu mě nebetyčně rozčiluje. Tedy, hlavně to, že se snaží být ve všem jako Němci, ale zachovávají si ve všem tu starou monarchičnost (to je dost hrozný slovo) a zbytečnou zkostnatělost. Na všechno je úřad a pět úředníků. Včera jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet, když bylo úplně nacpané metro a lidé na nástupišti nenechali téměř nikoho vystoupit a narvali se tam. Takže se zezadu ozvalo „Entschuldigůůůng. Wir wollen aussteigen. Entschuldigung! Bitte! Entschuldigung!“ a lidi nic. Nikdo se ani nepohnul. Stála jsem nedobrovolně přilepená na skle u dveří (tady metro vypadá maličko jinak, je tu daleko větši prostor mezi ochranným sklem na boku u dveří a samotnými dveřmi – takže jedna osoba se tam hravě vejde) a vedle mě stál chlapec ne zcela rakouského původu a nehnul se ani o píď… Lidé se ho snažili alespoň oblézt, a on se srdnatě držel toho svého fleku – pravá strana dveří – a neuhnul. Poprvé jsem tu viděla i Vídeňany kroutit hlavou a nějaká paní tam zadeklamovala, že se nejprve vystupuje a pak nastupuje. Né, že by to nějak pomohlo…

Tak a teď k událostem uplynulých dní. V neděli jsem se snažila se učit na Human Nutrition. Test byl v pondělí od desíti a já půlku testu prokýchala a prosmrkala. Takže jsem rušila všechny okolo sebe a nemohla se pořádně soustředit ani na test. Co mě ale potěšilo bylo, že tu začalo sněžit – už v neděli, ale v pondělí to pokračovalo. Napadl tak ubohý centimetr, možná dva. Ale tady ve Vídni vyjely sypači… 😀 Takže chodníky i silnice byly prosolené dřív, než stačily dopadnout první vločky na zem. Jediné, kde se pak dalo poznat, že tu sněží/sněžilo byla auta. Ta na sobě měla sníh, který byl ale v dostupných místech smeten sněhuchtivými školáky. Ti to po sobě házeli hlava nehlava, takže jsem jednu sněhovou kouli taky schytala. Což nevadí, protože se zaprvé omluvili a za druhé, není lepší zábavy, než koulovačka. 😉

Úterek se snad nic nedělo? Ani nevím, se mi to slejvá, nějak… To je výhoda toho,proč psát pravidelně. 😉 Ne, už vím, to jsem byla na úřadu, abych dodala veškeré papíry, aby věděli, že tu nejsem jako příživník, žebral a podobné věci. Přilítla jsem tam po vystoupení úplně někde jinde o něco později, než jsme se s Ivčou domluvily, že dorazím (né, že by to byla novinka, ale dorazila jsem. 😉 ). Ivča stála ve frontě, takže jsme jen zapluly dovnitř a řekly paní u výdejky číslíček, co chceme… Ta nám vytiskla čísla – 36 a 37 a my tam zas jak dvě trubky čekaly hrozně dlouhou dobu na to, než na nás dojde řada. Úděsný. Ale paní, co mi brala papíry a dávala certifikát o tom, že tu můžu pobývat, je Češka, takže jsem ze sebe nemusela páčit nic německy. 😀 A bylo to vyřízeno pak s ní už velmi efektivně a rychle. Odpoledne jsem pak prala. Až na to, že prala i paní uklízečka, takže jsme se tam spolu přetahovaly o pračku, fakt paráda. S tou už jsem mluvit musela, ale naštěstí ona obstarávala veškeré mluvení a já jen ze sebe dostávala „Ja“ nebo „Nein“ a nebo „Ich weiß nicht.“ nakonec jsem vyprala dvě pračky a přišla druhá uklízečka s tím, že mám asi nějaký prací den. Tak jsem za stálého kývání a širokého úsměvu vyklidila pole a šla si prádlo složit do skříně. Večer jsme měly jít do muzea (zadarmo – samozřejmě) a tak jsem si s Barčou dala sraz na Westbahnhofu a vyrazily jsme směr Stubentor, kde je poblíž muzeum. Veškeré podrobnosti věděla Ivča, která měla dorazit na šestou i se svým TANDEMpartnerem Martinem. Tak jsme tam s Bárou čekaly a čekaly a čekaly (už od třičtvrtě) a nikdo nikde ani v šest deset. Barča tedy psala Ivče, jak na tom jsou, co se děje a Ivča nám napsala, že ještě ani nevyjeli. Tak jsme se s Bárou sebraly a jely do Wien Mitte – obchoďák. Večer jsem se pak bavila s Kazaškou, jestli se má vykašlat na kurzy nebo nemá. Navíc ona chudák nenapsala ten test, který musí mít, aby mohla jít studovat politologii v němčině. Takže jí příští týden čeká druhý, poslední pokus.

Středa byl takový zařizovací den. V bance jsem konečně dostala kartu i s 10 € a pinem. Ovšem, paní na poště mi tvrdila, že mi to nemohlo být doručeno, jelikož mnou udaná adresa neexistuje, To, že došly jejich zbylé dopisy, to je nepřekvapilo… 😀 Pak jsem zvládla ve škole zaplatit poplatek za letní semestr 18 € a pak jsem stihla ve škole vytisknout otázky na Food Chemistry a koupit si semesterticket a večer dokonce jít i na kindafarewellparty. Tam jsme se ale nezdržely moc dlouho. Když jsem ale asi v půl dvanácté dorazila na kolej, tak Kazaška nikde!

Když jsem se dnes vzbudila, tak v její posteli pořád nikdo. Až odpoledne se tu objevila. Dnes jsem pomáhala Ivče, maličko, se stěhováním, Při té příležitosti jsem si prohlídla kde bude bydlet. Taková zajímavá, malá a barevná kolej. Pokoj pěkný. Ale porád jsem ráda za to, kde bydlím já. 🙂

A zítra si jen sbalím a v sobotu jedu na prázdniny dom! Což teda Kazaška nese dost špatně, ale co jako nadělám, no… ona si svůj osud 5 let studia zde vybrala… 🙂

Občas by se hodilo i plánovat aneb potřebuji nový diář

Vím, vím, dlouho jsem se zase neozvala. A navíc, zjišťuju, že si prostě nepamatuju, co jsem dělala a taky, co bych měla dělat. Potřebuju osobního plánovače asi. 😉 Když ono to s těma laborkama přes týden nebylo vůbec jednoduchý, víte? Nejhorší je, že můj chytrej telefon pořád leží někde v Praze ve skladu, kde už na mě (doufejme) čeká opravenej. Takže ani žádný fotky (jako důkaz z laborek) sem dám nemůžu. Ale občas mi vyrostly opravdu krásné kolonie – a občas také ne. 😉 Jinak nám tady v laborce zakázali otevírat kultury s plísněmi, jelikož na jejich spory by mohl být i někdo alergický. No a u nás to nikomu nevadilo a každý se to mohl otvírat, jak se mu to zlíbilo.

Takže to vezmu pěkně od podlahy, ale je dost možné, že si na mnoho věcí ani nevzpomenu.

Takže, pondělí. Měli jsme – jako každotýdenně – Human Nutrition. Nuda jako vždy. A pak mikrobiolaby. To není nuda, ale je to únavné. Navíc jsme už tolik nemikroskopovali a to je jedna z věcí, která mi opravdu jde. Ale nevadí, přežili jsme to. 😉

V úterý bylo nejvýznamnějším počinem dne to, že jsem uvařila hned asi 3 jídla na jednou (a dojídám je ještě teď 😉 ).

Ve středu bylo jasné, že budou opět laboratoře. Už jsem se vážně moc netěšila. Navíc jsme v laborkách dělali PCR, a to není moc zábavné. Je to geniální (jinak by za to pán nedostal Nobelovku), ale je to hrozná nuda. Hlavně mi v hlavě pořád zní „You have to work aseptically!“, což znamenalo si pořád sundavat a nandavat rukavice. Grr… Ale když konečně odbila šestá, říkala jsem si, že už jen jednou.

Ve čtvrtek jsme měli se skupinkou na Management závěrečnou prezentaci, jejíž téma si už moc lidí nepamatovalo. Díky demonstraci nám to před Vánoci posunuli až na čtvrtek tohoto týdne. Předmět to byl zajímavý, ale docela náročný. Navíc, slíbili nám dát známky do pátku do systému, ale jako se vším tady – ještě tam nejsou. Jak jinak, že.

A pátek – konečně poslední laboratoře. Říkala jsem si, že budou rychlé, jelikož nás čekalo jen počítání kolonií, vyhodnocování API tetu a podobné blbiny… jenže, když už jsem si myslela, že půjdeme, tak nám paní ještě oznámila, že pro nás má prezentaci s výsledky. Zachránila mě Jančina věnovaná vlastnoručně udělaná Granola bar (müsli tyčka) – jedna byla citronovozázvorová – výborná, tu by mohli dělat i komerčně, to bych kupovala po statisících. A pak ještě jedna, kterou nazvali Grinch – a ta byla také moc dobrá. Někomu připomínala sushi, ale to nebyl můj případ. V létě si chci zapsat stejný předmět. 😉 Abych taky mohla mít vlastní müsli tyčky. A pak jsem s holkama (Bárou a Ivčou) šla do drogerie (kam jinam, že? 😉 ) a pak jsme u Ivuši na koleji udělaly rajčata plněná kuskusem a rozpekly bagetky a s Barčou pak o čtvrt na dvanáct jely domů. Spolubydlící už spala, ale já jí zvládla probudit, protože se mi prostě povedly rozrazit dveře, no. Ale to bylo hlavně tím, že jsem u nás v kuchyni potkala úplně cizí holku. Jak jsem ráno pochopila, kámošku od Rusky – Nasti.

Dnes jsem se konečně vrhla na Human Nutrition. Už také bylo na čase, že. Pár otázek mi ještě chybí na vypracování, ale mělo by to jít rychle, snad ten test v pondělí napíšu. Jinak spolubydlící někam zmizela, už asi před sedmi hodinami, tak uvidíme, kdy se vrátí, tohle je tak její čas, kdy už spí.

Já se zase ozvu, za chvilku. Třeba i dřív, než si myslím. Jen bych chtěla podotknout, že ty fotky – vlastně mi to není ani moc líto, že nemůžu fotit, jelikož Vídeň je proti norské polární záři přeci jen slabý kafčo. Ale konečně tu máme zimu – jakože pod nulou – sníh ještě vážně ne-e.

 

Několik důvodů proč ze mě nikdy nebude ideální spolubydlící

Aneb několik věcí, co mě neuvěřitelně vytáčí a nepochopím, jak to mohou dělat ostatní.

1. Nevyždímaná houbička

Ono to možná vypadá jako blbost, ale nic mě nedokáže rozčílit víc, něž když si jdu po sobě umýt nádobí a sáhnu na houbičku, která je nasáklá studenou vodou a ještě saponátem. Při představě, kolik věcí se tam v tom již stačilo namnožit, nebo kdo v tom co myl je mi lehce nevolno. Je fakt, že lidi, kteří mě znají, ví, že nejsem zas až tak super přes úklid. Naopak, jsou místa, kde budu mít vždycky bordel – pracovní chaos – třeba psací stůl. Ale houbička a okolo dřezu prostě ne! Ne a ne! Navíc nechápu, proč to těm ostatním nevadí.

2. Rozsvíceno v koupelně

Se záchodem je to jednoduché. Nikdo na něm netrůní půl hodiny (většinou). Takže i kdyby bylo rozsvíceno, tak tam hupsnete, vykonáte co potřebujete a zas vylezete. Žádný problém. S koupelnou je ale větší problém. Jdete kolem a říkáte si, že byste tam mohli jít. Ale je rozsvícená. Tak tam asi někdo za okamžíček půjde. Čekáte 10 minut, žádné kroky nic, po dalších 5 minutách už tam vlezete a jste tam půl hodiny, někdy i víc. V lepším případě to nikomu nevadí, v horším na vás vaše spolubydlící začne bušit, že to měla „rezervované“ ona. A pak z toho akorát vznikají zbytečné hádky. (Osobní zkušenost 😉 )

3. Dotazy na naprosto zřejmé věci

Vím a chápu, že se občas stane, že jeden ví víc, než ten druhý. Tak to prostě je. Ale otázky typu: „Myslíš, že bych měla otevřít okno, když je tu docela smrádeček po tom mém vaření?“ nebo „Někdo zvoní, mám tam dojít já a nebo tam dojdeš ty, až to doděláš?“. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Občas vás situace rozesměje, ale když za den podobných otázek slyšíte pět, je pocit, že vyskočení z okna není tak špatný nápad, čím dál tím silnější.

4. Prázdné ruličky od toaleťáku na štětce na záchod

To, že někdo občas nevymění prázdnou ruličku za novou, pochopím. Někdy holt není čas, spěcháte, fajn teda. Ale když už tu ruličku vyměníte, tak tu prázdnou snad odnesete do koše, ne? Nebo to tak alespoň dělám já. Nechápu, jak někdo může ruličku vzít a strčit jí na štětku na záchod. Copak pak už štětku nepoužívá, nebo co? Já vím, že ta tyčka od štětky se nabízí jako ideální řešení, ale není zcela praktické – fakt ne – pokud pak máte štětku uchopit a něco s ní tedy vyčistit, tak to nejde úplně snadno. To mi věřte.

5. Přemisťování věcí

V lednici to chápu. Nějak se to tam musí naskládat. Tak prostě bafnete cizí věc a šoupnete ji jinam. Pokud je dotyčný blbec a nepamatuje si obal, pak má problém no. (Odzkoušeno na vlastní kůži 😉 ). Ale pokud svou věc umístíte na své místo, kde nikomu nemůže vadit a pak jí objevíte jinde a daném místě není nic, nebo ještě lépe, něco, ale není to vaše, tak to mě teda vážně rozčiluje. Tak pokud mi vadí, kam si ten druhý něco dá, tak se ozvu. A pokud mi vadí, že tam má věc on a né já, tak se taky ozvu a nebo mám prostě smůlu – podle hesla: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Pokud ne, tak to asi kámoši nebudeme, fakticky ne!

6. Čekání na to, až to udělá někdo jinej

Neříkám a nezapírám, že mě podobná věc taky občas napadne. Respektive, dělávala jsem to ještě tak před dvěma lety. postupem času jsem ale přišla na to, že ideální a rychlejší, je udělat danou věc hned, jakmile ji vidíte a nečekat, až si toho všimne někdo jiný. Takže, pokud je plný koš, tak ho vynesu a nečekám, že to udělá někdo jiný. Pokud tam není pytlík/sáček na odpadky, tak nečekám, až se někdo uráčí a dá ho tam, ale jdu a dám ho tam sama. A tady bych opět mohla pokračovat do nekonečna.

 

Rozhodně to neberte tak, že já jsem ta, která jednu z výše uvedených věcí nikdy v životě neudělala. Určitě udělala a teď to ale nechápu. Asi jsem prozřela, nebo stárnu a tak mě rozčiluje čím dál tím víc maličkostí. 😉 Nechci kázat ani poučovat, jen chci říct, že jsem tak nesnášenlivá, že už asi navždy budu muset bydlet sama. 😀

Opera

V pátek byla na programu opět laboratoř. Začínali jsme o hodinu dřív, ale zrovinka to byla práce, která mě moc nebavila. Něco mi vyrostlo, pak mi bylo oznámeno, že neumím očkovat kulturu… 😀 Samé lepší věci. A znáte mě, když mi někdo vytkne něco, kde jsem si naprosto jistá, že to vím/mám pravdu, tak se nafouknu a urazím nebo se tvářím extrémně nepříjemně nebo oboje. Tak jsem to tam slečně předvedla… 😀 Ale pak vzhledem k množství práce jsem se odfoukla pěkně rychle. Práci jsem zvládla v rekordním čase, asi hlavně proto, že vedle mě Janča jela jak motorová myš.

Každopádně, když jsem v pátek přišla domů, čekal na mě mail, že jsem tu ekonomii udělala (ZÁZRAK!) za 4, což je zde známka dostatečně. Paráda tedy. 🙂 Jako na oslavu jsme s Ivčou byly navštívit Báru na pokoji. I když je to jenholčičí kolej, v kuchyňe tam něco kuchtil chlapec. Byly jsme lehce překvapené. Ale pak došla jeho kámoška/přítelkyně/friendwithbenefits a pochopily jsme. 😉 Měli jsme Glühwein, které tentokrát bylo opravdu jen svařené a ne vařené. Na kolej jsem, jako poslední dny, dorazila kolem dvanácté. A Kazaška už spala. Opět má na hlavě ve spánku čepici a na rukou ponožky…

Včera jsem byla v opeře. Původně jsme si říkaly, že to je ve Volksopeře, ale bylo to ve státní. Takže jsme z Volksopery spěchaly co nejrychleji do státní a s jazykem na vestě jsme si chviličku před představením koupily lístky na stání za 3 €. Moc kvalitní to zas nebylo. Byly jsme úplně nahoře, ale na straně, takže jsem viděla jen půlku podia a půlku orchestru, ale Don Giovanni byl vážně pěknej.

A pak se divíme, že nic nevidíme, že jo… 😀 Ani nevím, jestli u nás jsou místa na stání v opeře, ale myslím, že ne. 🙂

Image

Jinak, vídeňská státní opera je jednou z těch nových staveb opět. Postavená ve druhé polovině 19. století. Hezká, ale mě prostě tyhle nové stavby zas tak nějak neoslovují. Včera jsme zjistily, že budou dávat Rusalku. Tak to se snad přijdu podívat, jak jsou na tom s češtinou. 😉

Image

Dnešek (neděle) je ve znamení úklidu a vaření. A ideálně i učení, ale na to se zatím nedostalo… 🙂

Trpělivost růže přináší…

… a taky vám dovolí nezabít vaší spolubydlící. Fakticky. Ale pěkně popořadě, že? 😉

Úterý bylo ve znamení velkého a zoufalého se učení. Podle hesla, cos nestihla za těch 7 dní, co se to učíš, to poslední den určitě doženeš, jsem si téměř rvala vlasy vztekem nad tím, jak jsem blbá (hlavně proto, že jsem měla začít dřív a učit se víc…). Inu, komu není rady… však ono mě to naučí.

Ve středu přišel den „D“. Od 12:00 zkouška, od jedný nástup v laborce ve druhém kampusu, kam se člověk dostane po 10 – 20 minutách jízdy busem. No, zkouška byla hardcore, co si budeme namlouvat, ekonomii nerozumím a asi jí nikdy rozumět nebudu, ale mít zkoušku roztahanou po 6 A4. A všude grafíky, blbý otázky, no, tápala jsem a jsem si téměř jistá, že mě pán uvidí ještě minimálně jednou. 😦

Do laborky jsem dorazila s půlhodinovým zpožděním, ale prý se za tu dobu nic nedělo… Měla jsem jít od půl sedmé na BOKUfilm, a ještě ve čtvrt nás paní vyslýchala, jestli ta bakterie, kterou mám na slant agaru, je anaerobní nebo fakultativně anaerobní… Hlavně, máme v těch laborkách opravdu hodně práce, když jsem měla podobné, nebo řekněme, v podstatě stejné laborky v Praze, pořád jsme chodili na svačinky a pohodička, klídeček. Tady mám jazyk na vestě a nestíhám, nestačím (a občas taky nerozumím 😉 ). Na BOKUfilm jsem doběhla se čtvrthodinovým zpožděním a jak název napovídal (Into Eternity), tak šlo o problematiku jaderného odpadu. To by bylo ještě fajn, kdyby tam celý film neřešili hlubinné úložiště ve Finsku a nebyl celý ten film špatně sestříhaný… Na diskuzi jsme se ani nezdrželi a šli jsme (nejen já, ale i  Ivča, Bára a ivčin Martin) na zastávku a tradá busem dom. Pak nás tak nějak napadlo, že by nebylo špatné dát si ruma a skončily jsme u Ivči na koleji. Martin s námi nejel, jelikož se nás asi bojí, či co. 😉 Nebo je to prostě tím, že to je Rakušák. Na kolej jsem dorazila před půlnocí a spolubydlící už spala.

Dnes, tedy ve čtvrtek, jsem si naplánovala nákup(y) – hlavně díky tomu, že vychází nový slevový letáky ;). Spolubydlící prohlásila, že půjde se mnou. Tak říkám, fajn, klidně. Dorazily jsme do Sparu a ona, že nemá moc peněz, ale, že si nemůže koupit nic od Ankera (nejlevnější pekárny a mají celkem dobré věci), ale že hledá něco jiného. To něco jiného byl asi bochních biochleba za 3,99 €. Takhle se asi šetří v Kazachstánu… Když jsem došla z nákupů dom, jelikož jsem narozdíl od ní obešla obchody tři. vyskočila na mě zpoza rohu, ubrečená a hysterická…

Mlela o tom, jak jí Ruska (Nasťa) odbyla s internetem. (Abyste to pochopili, Tak nám nefungují jedny zásuvky na internet. Takže moje díra + telefonní díra fungovala a její dvě nefungovaly. Pravda, urgovala to už před třemi dny, ať to přijdou opravit, ale jen tu byli, oznámili, že to je rozbitý a zas odešli – v úterý. Takže jim telefonovala každý den, že jí to nejde, že musí nutně mluvit se svojí maminkou a že z toho má nervy, stres a kdovícoještěktomu… A protože já netuším, jak to udělat, aby se z mýho počítače stala wifina – teda už tuším, ale to ona neví a proto mě s tím neobtěžovala – tak zašla za Nasťou, jestli by jí nemohla zapnout wifi, aby měla alespoň nějaký internet. Tak Nasťa jí ho poskytovala 2 dny, ale dneska už asi neměla náladu.) Řekla jí jasně, že má smůlu, že teď na ní nemá čas. (Což upřímně chápu, protože ona je otravná jak sáňky v létě). A ona se rozbrečela, že nemůže telefonovat se svojí mamkou, a že už jí den neslyšela. Tak mě začala prosit, jestli jí nemůžu půjčit počítač na skypeování (jelikož jsem jí zakázala mou šňůru k internetu vyndat – ještě by jí rozbila.) Tak jí říkám, jestli je to životně důležitý, tak jo. Ale že si nepamatuju heslo. A ona, že to se jako omlouvá, ale že to pak budu muset nějak dohledat, protože prostě s mamkou volat musí. Tak mě odhlásila a chtěla se přihlásit. Pak na mě volá (opět) a já smažím v kuchyni, jestli bych jí to nemohla změnit na anglický jazyk, jak klávesnici, tak skype, že tomu nerozumí. Říkám, ne! Tak na mě ublíženě koukla a pak se normálně připojila na českým skypeu. Pak telefonovala, asi půlhodiny a když jsem dosmažila, tak už to měla zavřené. Ovšem ze skypeu se mi neodhlásila, takže jsem se asi na 4x přihlašovala já.

Pak k nám konečně – pozdní odpoledne – přišli pánové spravit ty zásuvky (čijaksetomunadává). Odendali celý kryt – a tak nám pak nešly ani normální zásuvky. Tak jsem přišla, a říkám, ježiši, co budu dělat. A ona na mě, ty si máš tak na co stěžovat. To mě teda fakt naštvala. Taky jsem jí pak řekla, že by si po sobě mohla zhasínat, jelikož i když to neplatí, tak ta elektřina něco stojí. Tak se snad nakonec uklidnila. Každopádně, pochopila, že do konce večera na mě nemá mluvit. Ještě mi ujedla tři celerový řízky, o dva se zeptala a jeden si vzala, když si myslela, že to nemám spočítaný. Nevím, co si myslí… Fakt ne.

Ale jinak celkem dobrý. 😉 Jen nevím, jestli máme zétra laboratoř od 9:00 nebo až od 11:00… Paní žádný mail neposlala…takže snad budu muset vstávat, nebo co… 😉

Trošku stresík

Moc nestíhám, hlavně přispívat. O:) Nejde o to, že bych měla vyplazený jazyk na vestě a běhala po městě, ale vždy si najdu něco, co je potřeba udělat spíš. 🙂

Takže, minulý týden, hmm, byla jsem samozřejmě ve škole. A musela jsem se učit ekonomiku (proč jsem si dala něco, co je v podstatě s grafíkama jen… a je to celé o něčem, co jsem až tady viděla/slyšela poprvé v životě… se mě neptejte, jsem totiž asi dementní.).

V úterý po škole jsme s Ivčou šly nejdříve na koně (bronzovýho – vylezla jsem tam, cháá!) a pak jsme cestou ze školy udělaly malou odbočku ke kostelu, na který koukám, když vystupuji na hnědém metru – U6.

Tak tady je, prosím pěkně.

Image

Kostel je to moc pěkný, ale hádejte co, nový. Opět. Každopádně, kupoli má druhou největší ve Vídni.

Středa ničím zajímavá nebyla, jen jsem byla na té ekonomice a zjistila, že jestli tu zkoušku udělám, tak to bude zázrak. Ve čtvrtek mě po hodině chemie odchytli ve škole, abych šla ochutnat vegetariánské párky do senzorické laboratoře. Inu, musím říci, že jí mají daleko sofistikovanější než my. Každopádně, chlapec to na mě vybalil německy, všechno jsem rozuměla a číslo, které jsem měla zadat do dotazníku (mají na vyplňování počítače, né papíry!!), jsem zapomněla. Každopádně, párky byly hnusný, všechny, takže ani vegetariánský jíst nebudu.

V pátek ovšem, jsme naplánovaly (respektive, hlavně Ivča naplánovala), že se půjdeme kouknout na hromadný hrob Mozarta. Hřbitov St. Marxe je docela zapadlý, ale je nedaleko centrálního hřbitova. Opravdu je to asi ráj melancholiků, jak se psalo v průvodci, jelikož hřbitov je takový zvláštní, stísněný a zároveň je jedním z nejstarších. Hrobeček jsme vyfotily (byla s námi ještě Barča – Češka) a rozhodly se, že půjdeme i na centrální hžbitov a končně najdeme hrob Falca. Trvalo nám to, ale nakonec jsme ho objevily (za pomoci internetu v mobilu, jak jinak) a vyfotily.Vzhledem k tomu, že se nám ještě dom jít nechtělo, šly jsme na kafe a zákusek (dortík) a seděly a povídaly si tam až do osmi.

V sobotu jsme konečně vylezli na Kahlenberg. A nejen my (já a Ivča s Bárou), ale i další z českých řad. Lezlo nás šest nakonec a bylo to pěkné odpoledne. Počasí bylo moc pěkné, viděli jsme Vídeň z výšky (i postarší kostel na Kahlenbergu, kam se zajel podívat za svého života i Jan Pavel II.) a dokonce jsme stihli nakoupit v Zielpunktu než nám zavřeli.

V neděli, tedy včera, jsme se sešly u Ivči, já a Bára, a daly jsme si svařené víno. Ono bylo spíš vařené, ale i tak bylo po notném medovém přislazení docela dobré. Když jsem pak v půl dvanácté dorazila na kolej, tak Kazaška ještě nespala. A co víc, stačila mi sdělit, že je muslimka, na to jsem udělala překvapené „Cožééé?!“ a ona mi říkala, jak je možné, že jsem to nevěděla, že lidi v Kazachstánu jsou převážně islámského vyznání. A jestli chci půjčit Korán v němčině… a že nejí vepřový, ale ode mě ho snědla a pak se málem pozvracela. Samé lepší… Pak mi tvrdila, že všichni muslimové nejsou zlí, ba právě naopak, Američani jsou zlí… Valila mi klíny do hlavy až do půl třetí do rána.

Dnešní vstávání bylo krušné. Nakonec jsem se vykopala, dorazila do školy na desátou na Human Nutrition, a tam málem umřela nudou. Pak jsem se snažila dvě hodiny si koupit skripta na laboratoře, které jsme měli od jedné hodiny, aby nám je pak paní v laboratořích prodala sama. A pak jsme do půl sedmé laborovali – mikrobiolaborovali. Tak jsem zvědavá, co mi vyroste… Díkybohu nejsem u stolu s Vietnamkou, která nic moc netuší a neví ani, jak se nanáší na agar. Jsem s Jančou a Terkou – takže jsme československá trojka tam. 😉

Zurück in Wien

Ano, ano, jsem zpět. Respektive, přijela jsem v sobotu večer. Celý pokoj byl vzhůru nohama. Spolubydlící se rozvalila víc, než jsem si myslela, že je možné. Moje věci byly naházeny do kouta na jednu hromadu, postel byla povlečená jinak. No, co vám budu povídat. Uskromnila se pořádně až v neděli. Ale už je to zase dobré, tedy v rámci možností. Taky na mě začala mluvit jen německy, což je přínosné, neříkám, až na to, že její němčina je možná na horší úrovni než moje, takže ty věty, které si vyměníme, nejsou nikterak sofistikované.

Zítra už jdu do školy. Dnes je v Rakousku svátek. 😉 Ale v neděli jsem byla nakupovat, chápete?! Ve Vídni. Ivča našla Billu, ve které je otevřeno pořád! Taky tam byla hlava na hlavě… 😀 Ale přežila jsem to. Přeci jen, vydrápat muslimce dýni z ruky je skoro nadlidský úkol.

Dneska bylo nádherně, myslím, že bylo okolo 11 °C (voda v Dunaji ovšem pořd pěkně studená, ale čistá). Šly jsme se tedy projít na Donauinsel. 🙂 Takových běžců a cyklistů už jsem dlouho neviděla.

Obrázek

Viděly jsme mešitu… 😉 Respektive arabské centrum.

Obrázek

 

Voda v Dunaji je vážně superčistá.

Obrázek

A dokonce se na řece objevil i vodák. 😉

Obrázek

Tak posílám – pozdravy z Vídně a zase někdy! 🙂

Obrázek