Překvapení na konec dne?

Dneska jsem vstávala v pohodě, celkem jsem i všechno stihla, dokonce si i udělat svačinu, což se ne vždy povede… Do školy jsem dorazila za celých 18 minut, pokud tedy počítám jen jízdu metrem, a když si k tomu připočtu ještě 5 minut z koleje na metro a pět minut od metra na univerzitu, myslím, že docela dobrý čas. 🙂 V průchodu před univerzitou se střídají dva žebráci, jeden je asi faktick chudák, jelikož nedokáže stát rovně, má hůlčičku a v obličeji vypadá jako kdyby měl Downův syndrom. Druhá ženská je nějaká Turkyně, či co to je, možná i něco jiného, vypadá to, jako kdyby zpívala, ale v podstatě za sebu jen opakuje slova jako danke, bitte, bitte schön. Tu bych ale poslala pracovat ideálně, fakt.

Když jsem, tentokráte tam stál ten maník, došla do školy, hodina chemie se dnes hrozně táhla. Pak mě Janča přemluvila, ať jdeme na přednášku paní z polské univerzity, co nám přišla jako zajímavost mejlem. Přednáška měla líbivý název, ale nakonec z toho byla prostě polská ekonomie, kdy paní teda anglicky pořádně neuměla. Po hodině a půl jsem odcházela vyčerpaná jako po třech hodininách chemie a to mě ještě čekala němčina. Tu jsem díkybohu přežila, opět jsem zdárně všemu rozuměla. Pak jsem si jela k Ivče pro maso a jela na kolej. Udělala jsem si večeři, kdo má také porád jíst to rizoto, a zkoušela nastavit ledničku na méně než 8 °C jaké má teď. Zatím neúspěšně.

Po večeři se ozvalo klepání na dveře a přišla má nová spolubydlící. Kazachstánka, je jí pouhým 18, to je dost hrůza, nedokážu si sama sebe v osmnácti představit ve Vídni. Tak nějak zmateně říkala spoustu věcí, ještě se jí budu muset zeptat, jestli jí občasné návštěvy budou vadit, Ona domů ale asi moc nejezdí, damn. 😉

Reklamy

Ne vážně, dneska 21°C venku?

Neděle proběhla ve znamení vaření a uklízení, tedy rovnání papírů, abych byla více přesná. Uvařila jsem rizoto, a předpokládala jsem, že to bude maximálně půlka hrnce. Ale povedlo se mi ho tak nějak víc a vůbec to nechápu. Takže bych řekla, že rizoto bud mít ještě v pátek. Ale díkybohu mi docela chutná, takže to nebude utrpení. 😉 Večer jsem si zkusila pustit rakouskou televizi, jakože zkusím, kolik toho rozumím, no a zase nic moc. Asi si zakážu mluvit anglicky a budu jen blekotat německy.

Dneska, tedy pondělí, je tady samozřejmě normální pracovní den. Tady je svátek zase až 1.11. Což mi teď tak připomnělo, proč mi nenapsala paní ze zahraničního. 😀 A to už jsem jí chudinku chtěla urgovat. Fajn, má čas i zítra. O:)

Měla jsem sraz s Polkou, která se už stihla naučit česká čísla, já jse se tedy polská nenaučila, ale stejnak, když jsem něco polsky řekla, tak se smála tak, až téměř padala pod stůl. Takže to možná nebylo polsky. Co jí pobavilo za české slovíčko, byl žralok a tučňák. Mě zase pobavil kuzyn (bratranec) a kuzynka (sestřenice). a také jak se řekne morče (świnka morska). Pořád nevím rozdíl mezi ź a ż. Ale třeba se to časem poddá. 😉 Ale řekla bych, že jsou si tedy jazyky hrozně moc podobné. Já rozumím všechno, jen když chci začít mluvit polsky, vždycky mi naskočí památná věta z ruštiny: У меня есть брат и сестра  a pořád se nemůžu zbavit v mozku dojmu, že ruština = polština,  i když vím, že to tak není. Ale mají kantor jako Rusové. 😉

Jinak počasí se tady zbláznilo, je krásně a teplo a to je divné. Obzvláště, když je tma už kolem páté teď, že…

 

Pořád tak nějak zvláštně hezky

Inu, včera jsem na příspěvek zapomněla skoro jako na smrt. Takže se omlouvám, že jsem ho nepřidala. Nevím, jestli je to dobré nebo špatné ani co to znamená, kromě toho, že jsem jantar…

Ale, pěkně popořádku. Nejprve tedy, co čtvrtek. Opět jsme měli přednášku Fat Chemistry and Technology, kdy skočila chemická část a příště už budeme dělat jen tu technologickou, na tu jsem zvědavá, tu jsem se nikdy neučila. Když jsem ráno přišla do místnosti, kde máme mít Fat Chemistry, koukám tam okýnkem, a tam sedí studenti a píší test, tak jsem se zarazila, že tam to asi nebude, vytáhnu tedy telefon, chci se mrknout do kalendáře a nemlžu, protože je zdechlej. Tak jsem zdlouhavě šla a koukala do počítače na druhé straně kampusu, kde mám být, abych zjistila, že je to konkrétně asi o 10 metrů od učebny, před kterou jsem původně stála.

Pak následoval management, kdy pán zajímavě a poutavě přednášel, ale i tak, toho na mě od 10:00 do těch 18:00 bylo vážně hodně. Byla jsem pak ráda, že jsem dojela na kolej a padla.

V pátek jsem neměla školu jako takovou, ale domluvila jsem se s Rakušankou a Polkou, že já je budu učit česky (TANDEM) a ony mě zase své jazyky. S Polkou to byla švanda, polština a čeština jsou si hrozně podobné a stejně je to pro mě hodně těžké. Třeba jejich čísla, to je něco naproto děsivého, tedy, výslovnost.

S Rakušankou to bylo o něco lepší, moje němčina se možná vzpamatuje, kéž by, ale zírala jsem, jak se ona skvěle naučila za rok na Erasmu v Česku česky. Rozuměla mi všechno a odpovídala hrozně zkušeně a dobře. Ke konci už jsem měla pocit, že jsme probraly všechno a já měla mozek totálně na kaši. Moje věty se pak skládaly z dlouhých …ééééééééé… pak normální slovo a pak zas …úúúúúhmmm… Nakonec jsme se rozloučily a řekly si, že si na příště připravíme jednoduchá cvičení. 🙂 Takže z toho mám dobrý pocit. A pak jsem měla jít na velvyslanectví volit. Když se teď dívám na výsledky voleb, jsem stále překvapená, co idé očekávájí od těch stran, co si zvolili, modré z nebe? Nebo co? Má strana se do výběru neprodrala, ale příště? To už tam prostě bude.

Ale tedy, jak probíhala má cesta na velvyslanectví. Docela komicky. 😉 Botschaft, jak jsem si našla minulý pátek na mapě, je cestou přes mou kolej, vystoupím na Längenfeldgasse a za pár minut jdu okolo a říkám si, mám se zastavovat, nebo ne? Pak se sama sobě zasměju, řeknu si, ‚Nejsi přeci jantar, koukalas před tejdnem na mapu, to najdeš‘, pokračuji tedy dále, pohoda, slunce zapadá, a já si uvědomím, že mám extrémní hlad (né, že bych to nevěděla už předtím, ale tentokrát je to spíš tak, že mám pocit, že hlady zemřu), chvíli váhám, ale pak vlezu do supermarketu a tam skoro nic (dnes je tu státní svátek a lidi včera nakupovali jak zběsilí, protože by za dva dny zemřeli hlady asi), čekám teda asi 15 minut ve frontě, abych si koupila předražené housky. Vylezu, a jdu dál, minimálně směrem, co si myslím, že to je. Potkám polské velvyslanectví, potkám něco, co se podobá filipínskému, a české nikde. Už je skoro tma, všude divný lidi, Tak si povzdychnu, vzdám to a dojedu busem před kolej. Vyběhnu nahoru, chvíli študuju mapu, nasednu před kolejí na bus a jsem před botschaftem za 12 minut. Tam super velká fronta, vezmu lístky a přede mnou paní zahlásí ‚To jsem zvědavá, jak to dopadne.‘ Tak protočím oči a zhluboka si povzdychnu, když se mi z komise začnou smát a jedna z žen, co v ní sedí, mi říká, ‚Já vás chápu.‘ Tak jí odpovídám, ‚No já vůbec nejsem zvědavá‘, a ona, ‚To tady skoro nikdo, raději‘. Pak začne paní za plentou vykřikovat, že jí chybí lístek, tak se to tam řeší, nakonec se dostanu na řadu i já konečně a odvolím si i se zakroužkováním. Se super dobrým pocitem jsem se tedy včera vracela z volby, minimálně včera jsem měla pocit, že úspěšné.

Na dnešek naplánovala jedna Slovenka tour po Vídeňských památkách zdarma. Přiřítila jsem se na sraz pozdě (jak je ostatně mým zvykem a cítila se velmi zhanbená, že tam byli už i Španělé), ale nebyla jsem poslední. Nejprve jsme šli do parlamentu, který je takto otevřen jednou za rok. Jaká to legrace, že v českém jsem ještě nebyla. 😉

Obrázek

Na fotce je ještě vidět spořádaná fronta… 🙂 Když jsme odcházeli, bylo tam lidí o dost víc. A také, paní před vstupem dělala anketu, kolik lidí z různých zemí se tam sešlo… A Čechů a Slováků tam bylo mraky.

Pak jsme šli do Národní knihovny (cestou jsem získala do vlastnictví balónek s héliem 🙂 ). Tam jsme viděli muzeum papyru a pak jsme přešli do jiné části národní knihovny a tam mají slavný Prunksaal. A je vážně pěkný. Odtamtud jsme se vydali do Naturhistorisches Musea, kde to tedy měli moc a moc pěkné.

Obrázek

Budova je moc hezká, hodně podobná našemu Národnímu muzeu a tady mají sbírky možná ještě rozsáhlejší. Zaplatili jsme každý za vstup 2 €, normálně bychom platili o 10 € víc.

Pak se rozhodlo, že pojedeme do Hermesvilly, říká se jí také Schloss der Träume, tedy, jak si ho představovala Sisi. Cesta tam byla docela vtipná. Přijeli jsme na nejzažší zastávku tramvaje, kde tedy téměř už není Vídeň, a když ostatní zjistili, že je to pak ještě 3 kilometry, začali si stěžovat. Finka, co měla strach, aby se nespálila dneska (bylo vážně krásně), se otočila a jela raději zpět, prý by jí mohla začít bolet hlava. My ostatní jsme statečně vykročili k zámečku. Odchytli jsme autobus, jeli načerno, jelikož v té zóně už neplatí semesterkarte a pak došli do parku, který je částečně i ZOO, i když tam mají jen daňky a jeleny a podobná typická rakouská zvířata. Zámeček byl pěkný, nijak mě ale neuchvátil.

Obrázek

Když jsme si prohlídli vnitřek, rozhodlo se, že jedeme zpět, každý už byl docela unavený, takže jsme byli rádi, když jsme si sedli. Měla by být ještě dinnerpárty, ale tak hrozně moc se mi tam nechce. Sandra se se srazem neozvala, takže třeba je pořád v Bratislavě, kam měla jet a nikam nejde(me).

A počasí je tu pořád nádherné, na to že je konec října? Super!

Úterek, který byl super rychlý a středa, která zas tak rychlá nebyla

Tak co tedy to úterý? Stala se dobrá věc, a to, že se mi ozvala holka, že se navzájem budeme učit své rodné jazyky, tak třeba mě rozmluví. To by bylo super! 😉

Jinak jsem v úterý měla úvodní hodinu biochemiských a bioanalytických metod. Zjistila jsem, že se to bude odehrávat blokově, a na každý den je potřeba dané téma bravurně ovládat a mít připravenou prezentaci. Měli jsme se dneska ráno v 8 přihlásit, což jsme udělala, a nevím, jestli na mě vyzbylo to nejhorší, uvidím, po spachtění prezentací. Ale upřímně, nikdy jsem 4 dny za sebou neprezentovala anglické prezentace o něčem, čemu moc nerozumím, aspoň bude za 4,5 kreditu švanda, no.

Odpoledne jsem si od Ivči odnesla půlku jablek, jedno nabídla menší, nepříjemnější Američance, a ona se ofrněla. Tak jsem se rozhodla, že nebudeme kámošky, prostě ne, když se na mě tváří jako na mastnej flek na kalhotách a pak odmítne jablko? To prostě ne!

Dneska jsem si byla po hodině, kde jsem zjistila, že je to čistá ekonomie, šmarjá, to zas bude, bůhví, jak to udělám, zařídit 50% slevu na lístky ÖBB, která stojí 20 €, ale protože plánuji jet do Grazu, Insbrucku a třeba i do Alp, tak se mi to ještě hodněkrát vrátí. Co mě ovšem rozčílilo bylo, že mi to nevzalo kartu, takže jsem si vybrala nedávno, a teď můžu znova. Vážně opruz. Dneska se místo Stammtische věnuji Fat Chemistry, abych zítra vypadala alespoň krapet chytře. 😉 A vůbec toho nelituji, aspoň ušetřím 3 € za hnusné pivo.

6 kilo jablek za 4 € – no nekup to!

Včera (tedy v neděli) bylo podmračeno celé dopoledne. Všude bylo ticho, občas mi pod okny projelo auto. Pohodička. Říkala jsem si, že bych aspoň něco mohla udělat, takže jsem vzala své fusekle a dala se do praní. Jak to u nás chodí s pračkou jsem pořád nezjistila, ráno chodím brzy do školy a vracím se kolem sedmé osmé, a když jdu kolem, tak tam je pořád narváno. Budu muset vstát a jít se mrknout, holt. Odpoledne bylo více pěkně, ale pořád docela zima. Přišla pak Ivča na kus řeči, byla minulý týden v Alpách, tak vyprávěla, jaké to bylo. 🙂 Jestli bude něco takového příště a za 2 kredity, jedu také! Večer jsem volala asi se třemi lidmi, takže takový ideální den.

Dnešek byl ve znamení změny Learning Agreementu. Zabralo mi to asi 3 hodiny, tedy, ne samotná změna, to bylo během půl hodny napsané, ale s celým systémem, kdy odešlete na tisk, jdete do jiného patra a vytisknete, pak podepíšete, jdete do jiné budovy, počkáte si, protože je tam fronta, necháte si to potvrdit a jdete zpět do jiné budovy a tam to naskenujete, nastavíte poslat na mail. Čekáto 10 minut a pak až to můžete přeuložit a odeslat do školy. Docela komedie… Každopádně změna hotova, jen mi to trvalo tak dlouho, že jsem nestihla dnes dojít na přednášku.

Pak jsem si v novinách všimla, že Hofer nabízí slevu na jablka, tedy, máte k dispozici desetilitrový kýbl (v ceně) a můžete ho vrchovatě naplnit, a to jen za 3,99 €. Tak jsme s Ivčou šly a musely si ho koupit, na půl. 🙂 Asi si je koupím ale znovu. Jsou to totiž ty dobré, ne sladké, do kysela jablíčka. Mňam!

Mrkly jsme se pak do největší drogerie, ve které jsem kdy byla. To, na co jsem se tam šla kouknout samozřejmě neměli, takže zítra se asi zajdu mrknout do druhé drogeire, která je poblíž.  A když ani tam nebude, asi se budu muset německy optat. Což teda bude horor. 😉

Pak následovala schůzka TANDEMu, což je v podstatě učení se cizímu jazyku tak, že se najde rodilý mluvčí a nabídne vám svůj (ano, vybrala jsem si němčinu) a vy mu zase jeho. Celé to bylo zmatené a byla tam spousta lidí. Pracovali jsme ve skupince já, Ivča a dva Íránci. (Byl tam i Mahmud a díkybohu se k nám ani nepřiblížil). Po krátké prezentaci, kterou jsem před ostatníma odkoktala, se mě pak jeden z Íránců zeptal, jestli bychom nemohli být spolu, jelikož on by mě prý učil německy (sice není rodilý mluvčí, ale umí perfektně) a já anglicky, když tak dobře mluvím. Byla jsem zlá a řekla jsem mu, že nevím, že se mi to moc nezdá, že uvidím. Nakonec si snad našel někoho jiného. Já naopak byla překvapená, kolik lidí, tedy Rakušanů, se chce učit Česky! Celých 10 (pravda asi ze 200), ale stejnak. Tak uvidíme, třeba se mi podaří mít nějakého TANDEM partnera/partnerku. Ivča už si svého Rakušáka na bílém koni vyhlídla, tak snad jí odepíše, teď potřebuju i já někoho a je mi jedno, jestli bude na černém nebo bílém koni, může mít i to stříbrné volvo 😀 , hlavně když mě rozmluví německy.

 

Pátek a sobota v lepší společnosti

Páteční den nebyl nijak hrozný. Ve škole jsme začínali už v 9:00 a pán nás dokázal nudit elektroforézou tři hodiny. Pak propustil lidi, co měli jen autenticitu a bylo. Byla jsem tak ráda, že jsem pryč. Bylo vážně krásně. Vzala jsem si noviny ze stojanu, když jsem jela na kolej, a snažila se je přelouskat. Samozřejmě, nerozuměla jsem všemu, vlastně jsem rozuměla tak 50%.

Se Sandrou jsme pak byly domluvené na druhou na Kettensbrücken gasse, přišla později, co už. Byly jsme se mrknout na trhách, které tam jsou každý den. Nevím, kdo mi tu říkal, že trhy jsou to nejlevnější místo, kde se dají pořídit potraviny. Hmm, třeba jedno vajíčko za 0,25 € se mi levné úplně nezdálo, stejně jako třeba sýr, kdy 100 g stálo 4,5 €, případně víc.

Koukaly jsme na ceny i jídla, s tím, že se někde najíme, což neproběhlo, Sandra si koupila pizzu a já jsem prohlásila, že šetřím. 😉

Pak jsme šli do obchodního centra na Westbahnhof, ani jsem nevěděla, že tam něco takového je, ale bylo pěkné, hezčí než to, kde jsem byla minulou sobotu. Sandra si koupila jízdenku na vlak, jede v pondělí domů do Stockholmu. A v pátek se pak zase vrací. Pak jsme ještě řešily její kredit do mobilu, který nakonec úspěčně vyřešila s Němkou, kterou jsme přepadly v buse. Domů jsem přišla okolo osmé, jen si udělala večeři a bylo. Takový ideální poklidný den.

Dnes, tedy v sobotu, konečně přišla řada na ZOO. Daly jsme si se Sandrou sraz ve 12:00 před ZOO. Přizvala jsem ještě Alfonsa, a pak Chorvata (Krešimira), kterému jsem slíbila pozvání už týden zpět. Alfonso se ozval, že půjde moc rád a že tam tedy bude čekat. krešimir mi ovšem napsal něco, co mě velmi překvapilo. Že prý ať si užiju Vídeň, studium i erasmus, ale že on se rozhodl, že to vzdává a je zpět na své univerzitě doma. Takže i to se občas stává.

Každopádně, ZOO byla vážně pěkná. Pořád zastávám názor, že ta pražská je nejlepší na světě, ale tady měli pandy (ne, malou jsem bohužel neviděla), koaly (něco tak roztomilého jsem ještě neměla tu čest předtím poznat) a skvěle vycvičené slony africké. Odpoledne jsem si moc užily. Ale jsem ráda, že jsem si koupila jen jednodenní vstupenku, jelikož mě ta ZOO už neláká. Sandra mě ještě dneska zvala na drink, prý se ozve. Tak jsem zvědavá, zítra by měl být výlet nad Vídeň, ale už jsem na tom místě jednou byla, tak nevím, jestli se mi chce znovu.

 

Zvláštní středa a dlouhý čtvrtek

Středa je dnem, kdy mám jen jednu přednášku. Není z mého oboru, proto mě možná ta první hodně bavila. S tou druhou už to bylo horší, moc věcem jsem nerozuměla a to se mi moc nestává, takže jsem z toho měla hrozný pocit. Šla jsem pak tisknout, vytiskla jsem asi sto stránek a když jsem byla u tiskárny, byla za mnou Rakušanka, která jen nepřátelsky zírala na mě a na kopírku v tomto pořadí stále dokola. Jak dlouho mi to bude trvat se ale nezeptala. Stála jsem tam asi deset minut a ona tak v sedmé funěla za mýma zádama jak rozzuřený hroch. Nervově to pak nevydržela a asi půl minuty předtím, než jsem dotiskla, naštvaně oddusala někam pryč. Rozčílilo mě to a pobavilo zároveň.

Večer byl klasicky opět Stammtisch v nachBaru. Bylo tam tentokráte docela málo lidí. Potkala jsem tam Čecha, který celou vysokou školu studuje ve Vídni, na to konto mluví úžasně německy. Život není spravedlivý. Bavila jsem se i s Finkou a Rakušany. Pak mě rozčílilo, když jsem slyšela, že můj buddy si na mě stěžoval. (Jedné Sloveně, která má za buddyho jeho kamaráda). Za prvé nesplňuji národnostní kriteria, jsem Češka a on chtěl Turkyni, takže velké zklamání a za druhé se s ním prý ani vůbec nechci bavit. No, a kdo by chtěl, když si nemyje vlasy? A je aktivní asi jako leklá ryba. Zajímavé, jak tu funguje buddy systém, naprosto jinak než u nás, a vážně si čím dál tím víc myslím, že náš Erasmus Club je ten TOP, co v Evropě člověk může potkat. Neměla jsem včera úplně nejlepší náladu.

Ale, dneska jsem se do školy těšila. Měli jsme Fat Chemistry a Technology, o tom i něco vím, takže paráda. Jenže, přednáška byla opravdu dlouhá. Od 9:30 od rána do 14:00, se dvěma pětiminutovými přestávkami. Poslední dvě hodiny jsem vůbec nevnímala. Ale pán, co to učí je vážně super. Oproti Cejpkovi to je nebe a dudy. 😉

Pak následoval Risk Management, který se tu učí ve stylu, že nás rozdělí do skupinek a pak nám v průběhu měsíce přijde Allert (klidně v noci, nebo ráno, prostě kdykoliv) a my to neprodleně, ve skupince, musíme začít řešit. Připadá mi to zajímavé, tak uvidím, jaké to bude.

Dnes jsem se také bavila s Rakušankou, co tu studuje celý magisterský program, říkala, že je docela spokojená.

Ze školy jsem odcházela okolo půl čtvrté, unavená a nemyslící. Psala mi Sandra, tak spolu jdeme zítra na oběd, uvidím, co z toho vyleze, ale jsem ráda, že si vzpomněla. 😀

Tak zítra je autenticita, doufám, že to bude zajímavé a záživné. Ne jako ve středu. Středa byl vážně divný den.